02. Číslo

Rozhovor s Václavem Malinou

malinak_5

k[lv]

Václav Malina (*1950) je znám mnohým Plzeňanům. Někteří jej znají jako bývalého ředitele Galerie města Plzně, jiní jako výtečného malíře a umělce, ale přesto všechno je nejčastější reakcí lidí na jméno „Václav Malina“ nostalgické vzpomínaní na dětská léta, kdy docházeli do Lidové školy umění. Víc jak čtyřicet let svého života zasvětil pedagogice, jak sám hrdě říká, a i přesto, že osm let zastával funkci ředitele galerie, stále zůstává onou sdílnou a moudrou učitelskou postavou, pro kterou je tak známý.

Jako první otázku bych se vás chtěl zeptat, jak jste se dostal k umělecké profesi. Nejspíš vás rodiče neodrazovali od kariéry medika, aby jste mohl malovat obrazy.

Jak jsem se dostal k umění… dneska jsem slyšel v rádiu výklad slova „umění“ od Vladimíra Kokolii, a jak on to tam říkal, myslím, že to spojuje se slovem, že se něco mění, mění až se to umění. Jako jo, takže to je dokonalej způsob konečná fáze. No, já jsem se k umění dostal od malička. Od dětských let. Měli jsme doma jeden originál. Obraz nad postelemi v ložnici.  A když mě byli ty tři, čtyři roky tak jsem se šplhal po té pelesti a sahal jsem si na něj a byla to olejomalba namalovaná pastou…byly tam takový ty pasty, a já jsem to pak zkoušel pastami na zuby, jak jsem tomu nerozuměl a myslel jsem si, že to je ono. No, a tak jsem se k tomu dostal. Dokonce v předškolním věku jsem byl takový konceptualista, v padesátých letech, když jsem dostal nový pastelky od Ježíška, tak jsem přerovnával ty barevný tužky v různých kombinacích, a vydržel jsem, aniž bych kreslil, jen ty barvičky přerovnávat a hodiny jsem si s tím vyhrál. A to byl ryzí koncept, možná že si koupím padesát sad pastelek, zopakuji to a někde vystavím, ty všelijaký barevný kombinace. No, to už bylo taky umění. Někteří ti kunsthistorici říkají, že počátek umělecké činnosti je, když někdo sedí na břehu řeky a hází si kamínky na hladinu. No, to je úžasná performance. To je nádhera, že. To je taky umění. Nebo když dítě předškolního věku sbírá kamínky, protože se mu líbí, a strká si je do kapsy a pak dává do krabiček. Nemusí to být jenom kreslení a malování. Ale mně se líbilo i to kresleni a malování. A zůstal jsem u toho. Ale nikdy jsem nebyl v podstatě profesionální umělec, protože jsem se tím neživil. Živil jsem se poctivou prací, ne uměním. Především jako učitel. V podstatě celý život. Odučil jsem 43 let, ale na druhou stranu jsem učil převážně to umění. Takže umění naplňovalo můj život od malička až do současnosti. Teď jsem umělec na volné noze jako důchodce. Konečně! Konečně jsem se toho dožil, že ráno přicházím do ateliéru a večer odcházím.

Vy jste se nejvíc jako dospívající výtvarník profiloval a rozvíjel na rozhraní let šedesátých a sedmdesátých, jaké byly vzhledem k tehdejší době možnosti uměleckého rozvoje, už jen s ohledem na dnes už pověstný socialistický realismus.

Já jsem měl ještě to štěstí, že v těch 60. letech, kdy došlo k takovému tomu uvolnění a 60. Léta byla úžasná nádherná, to vládl ještě takový ten optimismus, že všechno na světě se dá ještě změnit k lepšímu. A to se projevovalo i v tom umění, že, ta příslušnost k té moderně, ta mě formovala. V té době jsem vstřebával všechny ty různé vlivy a prošel jsem si všemi možnými fázemi vývojovými, jako teenager vlastně. Ale myslím, že to bylo jedno z mých vrcholných období ta šedesátá léta. A to co teď maluju, se někdy velice podobá tem šedesátým letům, akorát že už to nemá ten prvotní náboj, tu prvotní sílu. Mam obavy, že už je to někdy jenom rozmělňování, ale z těch zážitků silných žiju dodnes. Takže šedesátá leta byla skvělá, vůbec nejenom u nás v Československu. V šedesátých letech jsem měl svou první výstavu ale jako student pedagogické fakulty na chodbě té budovy na Klatovské třídě dnešní, tenkrát to byla třida 1. Máje. Taky jsem něco vystavoval jako student Střední všeobecně vzdělávací školy Julia Fučíka na Náměstí odborářů. Dnes je to Mikulášské gymnázium na Mikulášském náměstí, časy se mění, názvy se mění. A v té době vznikaly moje takové už hotové obrazy, obrázky, kresby, ale psal taky básničky poměrně hodně, a k tomu jsem se už pak nevrátil jenom v těch šedesátých letech. První samostatná výstava, ke které mám dodnes zachovaný plakát ručně kreslený, abstraktní, striktně abstraktní, tak ta v té době vzbudila velký ohlas hlavně mezi studenty, tam byly obrazy s takovými zvláštními názvy: „Odcházím, abych si uvařil kaši“, nebo „Zakousnu ti do masa pastičky“, „Neuvidí vycházet slunce“. Takovéto šifry, tam se i ta básnická licence projevila. Byly to takové provokativní, někdy provokativní obrázky. Okamžitě jsem si jimi získal určitou slávu v uvozovkách, hlavně mezi svými spolužačkami. (smích)

Jste především známý jako autor spíše abstraktních děl, tento druh malby jste osvojil již za socialismu?

Ano, moje hlavní téma byla příroda a krajina. Od malička jsem chodil ven do krajiny se skicákem a kreslil jsem si ve všech ročních obdobích i v mrazu, jsem kreslil zasněžené stromy nebo zamrzlé vodopády. Měl jsem lahvičku tuše zavěšenou na prsou a skrze rozepnutý kabát jsem si namáčel perko a kreslil ty nádherné útvary. Napsal jsem o tom také v jedné své povídce vzpomínkové. Ty kresby se zachovaly. Jsou součástí mojí knížky „Druhý dech“, která je knížkou, o těch 60. letech. A ta příroda mě velice ovlivnila. V přírodě jsem kreslil realisticky, ale někdy jsem si třeba sedl na tu mez a kreslil jsem abstraktně téměř. Ta příroda, ta krajina nebo ty vjemy smyslové v tom byly vždycky obsaženy. Já jsem takový senzualista spíš. Já jsem neměl rád příliš mnoho intelektuálnosti v umění, v obrazech. Myslím si, že obraz má působit na naše smysly, ale racionální složka mě také vždy zajímala. Už v patnácti letech jsem studoval odborné knížky o kompozici od Högera nebo perspektivě, a musím říct, že mě to fascinovalo a taky dodnes se pohybuji mezi impresivní senzuální polohou až k takovému tomu racionálnějšímu přístupu tvorby, který logicky vyúsťuje třeba v geometrii.

Jaké bylo tehdy stanovisko oficiálního režimu k vaší tvorbě?

Ale oficiální režim o mně vůbec nevěděl! Já jsem žil naprosto mimo nějaké ty… ta studentská výstava na chodbě, to bylo ještě v těch uvolněných letech z roku 68 na rok 69, začalo to na podzim a v únoru nebo lednu to svěsili z té chodby. To byly ještě uvolněné poměry. No, a pak jsem si dlouho, dlouho nevystavil až někdy na začátku osmdesátých let. Takže tam byla dvacet, ne, dvacet let ne, v sedmdesátých letech jsem prostě žádnou výstavu neměl, ale to neznamená, že bych nekreslil nebo nemaloval, ale byla to doba té normalizace, která se také na tom mém malování podepsala. Ale nejenom to, já jsem skončil fakultu a nastoupil jsem učitelské štace v českém pohraničí, oženil jsem se, založil rodinu, na malování nebylo tolik času. Dojížděl jsem do práce, znova jsem studoval na Filozofické fakultě v Praze u Zdeňka Sýkory, což pro mě znamenalo strašně moc v těch 70. letech v té blbé době. Ta katedra, kde působil Zdeněk Sýkora, Kamil Linhart, Jiří Patera, to byla opravdu taková oáza svobodného myšlení. Ty plenéry, které jsme podnikali v těch letních měsících, zejména se Zdeňkem Sýkorou, no tak to byly zážitky na celý život, a tam můžu říct, že jsem se nějak utvářel nejenom jako “umělec“, že, ale i lidsky. Takže to byla také důležitá doba ty aktivity. I to studium i ten kontakt s Prahou, i když tam těch výstav kvalitních bylo poskrovnu, ale přeci jen tam byli. Já si pamatuji ještě na ty slavné výstavy šedesátých let, kdy jsem chodil do „Špálovky“, nebo kdy třeba ve Valdštejnské jízdárně v roce 69 byla velká výstava amerického malířství po roce 1945, dodnes nic takového se v Česku neobjevilo, kde byli ohromní úžasní Pollockové a Rothkové. Prostě to nejlepší z toho amerického umění. Nebo jsem viděl výstavu Yves Kleina, nebo ve „Špálovce“ Zorky Ságlové, nebo jiných veličin. Při tom studiu jsem měl také tu možnost nejenom kontaktu se Sýkorou se “Sejdou“, jak jsme mu říkali, který už v té době patřil k předním světovým umělcům, vystavoval v šedesátých letech na documenta v Kasselu. Byl vlastně otcem takové té linie výtvarného umění, která zapojila matematiku a počítače do umění. On byl v podstatě první, že, ten primát mu nikdo nesebere, kdo začal pracovat s počítačem a s variacemi a permutacemi a s generátory náhodných čísel a podle toho vlastně vytvářet své obrazy. I v těch 70. letech v době té normalizace, kdy člověk chtěl, tak si vždycky našel nějakou cestu k tomu aktuálnímu současnému umění. Například byla knihovna Uměleckoprůmyslového muzea, kde odebírali všechny ty významné zahraniční umělecké časopisy, jako byl třeba Art International, nebo časopis Leonardo, který vydával můj jmenovec Frank Malina, zabýval se vztahem umění věda, nebo Studio International, prostě člověk měl možnost, když chtěl i to současné světové nebo evropské umění dohledat, najít si to po knihovnách. Ať nikdo neříká, že neměl možnost, neviděl. To byla jeho chyba! Kdo chtěl, tak si to našel. Já jsem se na Západ dostal až někdy na sklonku 80. let, ale o tom dění, co se dělo ve světě nebo v Evropě nebo ve světě, jsem byl vždy velice dobře informován, protože mě to zajímalo. A nepodlehl jsem nějakým těm tlakům vnějším, prostě když člověk chce tak si to najde.

A oficiální umění, které v literatuře zastupuje např. Kozák, nebo ve filmu Jaroslav Balík, jak jste reagoval na to?

Jo, takové ty přehlídky! K výročí VŘSN nebo Sjezdu KSČ, ty stály samozřejmě za prd, to mě vůbec nezajímalo. Tam jsem nechodil, a ty se odehrávaly nejenom v té Praze, ale i v té Plzni. V Masných krámech se dělali pravidelně přehlídky k vítězným únorům a podobně. Vystavovali tam takoví ti oficiální “zasloužilí“ a národní umělci, v Plzni třeba Alois Sopr, že, který tady vytvořil ty pomníky Gottwalda a já nevím koho všeho. No, ale to ne. Nad tím jsme ohrnovali nos, ale vystavovalo se na venkově po různých těch stodolách, třeba galerie H u Hůlů v Kostelci nad Černými lesy, kam jsem zajížděl na výstavy, kde jsem také několikrát vystavoval. To byla undergroundová galerie v privátní stodole, kde vystavovali ti nejpřednější umělci, tam vystavovala Šimotová nebo Kolíbal nebo Sopko, dnes jako renomovaní umělci, a ti vystavovali v takových různých kulturních střediscích, třeba v Blansku nebo v té Galerii H nebo v „Makráči“ v Praze, což byl Ústav makromolekulární chemie, tam na chodbě proběhla plejáda úžasných, skvělých výstav. Také jsem měl možnost si tam vystavit. To bylo myslím v roce 84. Ale to byla jedna výstava za druhou prostě samá vysoká kvalita. Takže zase, kdo chtěl, našel si cestu i k tomu současnému českému umění. Chodili jsme po ateliérech, já si pamatuji, na ty návštěvy, dnes jsou to už dávno mrtví umělci, třeba u Čestmíra Kafky nebo Vladimíra Janouška, nebo když mám jmenovat třeba sochaře u Václava Boštíka, nebo sedávali jsme s Karlem Malichem v Mělnické vinárně na Národní třídě, a on tam až do rána, do dvou, do tří v noci, než nás vyhodili, rozkládal, o těch svých idejích, o těch svých vizích a dělal v té době ty drátěné plastiky, a popíjeli jsme přitom tu Červenou Ludmilu. Takže kdo chtěl, tak si našel tu cestu. No, to bylo pěkné. A pak bylo hlavním městem českého umění v 80. letech Brno. Ne Praha, tam nic dohromady nebylo. Potom nějaké ty dvorky, kde se vlastně etablovali ti pozdější Tvrdohlaví. To byly ty studentské výstavy…zajímavé, ale ty přišly pozdě. My jsme hodně jezdili do Brna do domu umění, kde dělal kurátora Jiří Valoch. A Jiří Valoch měl obrovskou zásluhu na tom, že tam předvedl to nejlepší z celého českého umění. Hlavně tu linii abstraktní, geometrickou nebo konceptuální, on sám je reprezentantem té vizuální poezie.

A v Brně jsem také měl své první výstavy v 80. letech, v galerii Mladých, později ke konci i v Domě umění. Brno pro nás bylo nejvýznamnější centrum českého, nebo ne českého, ale československého umění, protože tam se střídali Slováci s Čechy naprosto pravidelně. Ta vzájemnost československá existovala a přetrvává, v umění přetrvává dodnes. I když došlo k tomu politickému rozdělení. Takže 80. léta, Brno, Morava, osobní kontakty mezi umělci, když byla nějaká výstava někde na sýpce třeba ve Vlkově u Brna, na Vysočině, tak tam se sjeli lidi z celé republiky, nejenom z Čech ale i ze Slovenska, protože je to zajímalo. Oni neváhali ujet třeba několik set kilometrů, aby to viděli, co se tam děje. A myslím si dokonce, že ty výstavy měli daleko, daleko větší návštěvnost než výstavy současného umění dneska, ačkoliv se konali, jak říkám, v těch různých stodolách, sýpkách a dvorcích a podobně.

A osobně jste znal nějakého zástupce socialistického realismu?

Ale samozřejmě, znal jsem ty zástupce. Vždyť Alois Sopr, tomu jsme byli trnem v oku, když jsme udělali jako amatéři, protože amatéři měli také volnou ruku, ti mohli chodit do těch kroužků. Já jsem navštěvoval výtvarné kroužky v Luně, což bylo obvodní kulturní středisko, a pak jsem chodil pravidelně několikrát týdně do Besedy v Plzni do horního patra, kde byl nádherný obrovský ateliér pro škodováky, a já jsem byl členem toho škodováckého kroužku, a je fakt, že potom nás s Milanem Maurem vyloučili, a přikázali nám, abychom si ty “patlaniny“ odnesli, že jim tam zabírají místo, ale to byl zásah shora. To byly právě ti, jak už jsem říkal, zasloužilí umělci nebo takoví ti přisluhovači režimu.

Střetl jsem se s nimi několikrát. S Aloisem Soprem, ten mě velmi nenáviděl po první výstavě, kterou jsem měl v 80. letech, mluvil, dostalo se nám té cti s Milanem Maurem, když jsme vystavovali v Luně, tak on několikrát na těch schůzích Svazu výtvarných umělců odsuzoval naše výtvarné práce. On vždycky pronesl plamenou řeč, jak by mělo to umění socialistické realistické vypadat, a jako odstrašující případy uváděl tedy mě nebo Maura, a vždycky se na závěr té řeči rozplakal. To mi říkali ti, co tam u toho byli. Já sám jsem samozřejmě členem svazu nebyl, ale tenkrát se prověřovali charaktery. Když jsem dělat výstavu v galerii Mladých v Brně, tak z Plzně poslali do Brna dopis, že to, co dělá Václav Malina je špatné, že to nemá žádnou uměleckou úroveň, a aby si to teda dobře rozmysleli, aby to nevystavovali. To bylo jejich doporučení ohledně mé výstavy, o které je nikdo neprosil. No, a oni jim potom odepsali, a mně to poslali jako kopii, že oni to vystaví, že děkují za soudružský nějaký doporučení. No a byla to sranda. (smích) Byla to srandovní doba, no, člověk si z toho mohl dělat šoufle, no ale někdy šlo i jako o víc. Bohužel někteří kamarádi podlehli i určitým tlakům a podepsali spolupráci s STB, když je k tomu přinutili… To se člověk potom dozvěděl po čase. O lidech, o kterých bych to nikdy nepředpokládal, že byli informátory, o tom co se dělo i třeba v té Plzni.

Vás nikdy nikdo netlačil k nějaké spolupráci?

Mě… Taky jsem se střetnul, dokonce…(smích) Dokonce to byly takové… No, to byly takové, dokonce jsem byl i u soudu, a odsouzen nepodmíněně, ale naštěstí jsem, to bylo za střet s policajtem, u kterého asistoval příslušník STB, ale mezitím soudním procesem jsem odešel na vojnu do Žatce k tankovému praporu. Tam přišel ten soudní výnos s tím, že předávají můj případ vojenskému soudu. Naštěstí tam u toho útvaru, tam byl nějaký ten náčelník štábu nebo jak se tomu říkalo, ten si mě předvolal, ukázal mi to, co přišlo od toho civilního soudu, a já jako voják jsem podléhal tomu vojenskému soudu. Já jsem ho dohromady neznal, on mě taky ne, ale řekl mi: „Soudruhu, tady na vás…ale my tě známe jako slušného vojáka.“ Přede mnou to roztrhal a hodil do koše. I takovéto věci se stávaly. Vždycky záleželo na těch lidech, ale člověk se mohl dostat do průseru velice snadno v té době. V těch 70. letech obzvlášť. Jo! To mi říkal můj ředitel na škole, že musí podávat zprávy, jak se chovám, a jestli nemám nějaké protistátní, protisocialistické smýšlení a podobně. Ale také to byl slušný člověk, který mě nepodrazil, samozřejmě, že tam to bylo jasný ta moje orientace politická. Mě politika nikdy nezajímala, názorová orientace, ale díky takovýmto lidem jsem se nedostal do konfliktu se státní mocí. Kdo ví, jak bych skončil, kdyby na mě třeba někde přišli, něco u mě našli, protože taky jsem uchovával různé kopie samizdatové edice petlice. Byl jsem členem Jazzové sekce, ten Joska Skalník a spol., Srb, ty byli taky souzeni a odsouzeni. Okolo té Jazzové sekce jsem se také pohyboval v souvislosti s uměním. Dělali jsme tenkrát ten projekt „Krabičky“, který potom Joska Skalník vystavoval v Tokiu a v New Yorku, a obletěl svět ten projekt, a skončil u Václava Havla na Pražském hradě, který tam měl těmi exponáty vybavený… Kde to je dneska nevím vůbec. Ten tam měl v těch prostorách Hradu, já jsem to tam neviděl, já jsem se na Hrad nikdy nedral. Ale jo, s politikou měl člověk taky co dočinění, nikoliv jako nějaký aktivista, já jsem žádným aktivistou nebyl, ale prostě jako umělec. Ono to nešlo oddělit úplně. Ti umělci, takoví ti oficiální a neoficiální. Já jsem patřil mezi ty neoficiální.

Myslíte si, že lze skloubit uměleckou profesi s loajálním přístupem k jakémukoliv autoritářskému režimu? Můžeme vzpomenout například Otakara Vávru, který byl bezesporu nadaný filmař, ale měl též svůj postoj k režimu.

No, ten určitě kolaboroval s režimem, ale byl to, jak říkáš, nadaný režisér. Já miluji „Romanci pro křídlovku“, nebo „Kladivo na čarodějnice“ bylo ve své době dílo naprosto, jak bych to řekl, burcující. To byla jakási analogie současnosti. Ale byli i ve výtvarném umění ti národní oficiální umělci. Tak Josef Lada byl národní umělec. Taky v 50. letech nesměl malovat husitský kostelíček, ale na kopečku tam dělal budovu školy místo kostelíčka. K tomu ho nutila jeho dcera Alena Ladová, zavírala ho doma, aby on maloval tak, jak to má být správně. Dohlížela na něj, ale já mu to nezazlívám. Naopak je to můj nejoblíbenější český umělec. Proč ne? Ale on byl skutečně národní umělec nebo takových příkladů bylo víc, ale mezi těmi komunisty byli slušní umělci.  Já můžu jmenovat např. svého přítele Karla Valtera, který dělal avantgardu někdy už v 30. letech v době, kdy my jsme ještě byli na houbách takříkajíc. On zemřel až v 21. století a celý život byl komunistou. Já mu to nezazlívám, on byl součástí levé fronty už od konce 20. let. On prošel koncentráky za války, a ta jeho levá orientace mně vůbec nevadí. Naopak, myslím si, že je to naprosto v pořádku. Bylo to jeho přesvědčení, ale on si nikdy s tím režimem zase tolik nezadal, aby to bylo nějak ostudné jako jiní. Takže proč ne! Myslím si, že byli i mezi těmi oficiálními umělci skvělí autoři.

Jiří Menzel na filmovém festivalu v Indii řekl: „Minulý režim byl blbý, ale všichni jsme věděli, jak se mu zavděčit. Nynější režim je blbý, ale nikdo neví, jak na něj.“

Tak to je smutné, je fakt, že ten Menzel byl uznávaným filmařem i době socialismu i v době kapitalismu. Ale on je skvělý režisér, tak proč ne, ale i herec. Já ho mám docela rád. Jeho názory, já se přiznám, že to nějak moc nesleduji, občas mě něco nadzdvihne, to je fakt, ale za to ať si každý zodpovídá sám, já nikoho v tomto smyslu nějak soudit, to mi vůbec nepřísluší, já jsem člověk, který se nezajímá o politiku. Nečtu žádné noviny, a nikdy jsem je nečetl! Ani když nám nutili číst Rudé Právo nebo odbírat jej jakožto učitelé. Nikdy jsem neodbíral žádné noviny, a na zprávy se nedívám, i když teď v tom důchodu občas na nějaké ty diskuze, komentáře, ale pak je mi z toho vždycky blbě. To je jednak ztráta času poslouchat nějaké tlachání. Myslím si, že to nemá smysl, protože je to všechno tendenční a myslím si, že média, ty sdělovací prostředky, televize obzvlášť, že lžou, že neříkají pravdu, že ta novinářská etika šla do kelu už někdy dávno, že ti novináři jsou stejně prodejní stejně jako ti herci, to je nejvíc prodejná cháska, že jo. Komedianti se vždycky snažili zavděčit nějakým těm režimům, ale mě to moc nezajímá. Já mám tu svoji přírodu a to je moje téma. Samozřejmě existuje umění sociální, politické, v současné době je dokonce i preferováno nebo hodně se o něm mluví, ale to je tím, že ti současní umělci už neví, jak by zaujali, tak se snaží skandalizovat, já nevím, takový příklad skupina „Z toho ven“ nebo „Rafani“, když se přihlásí do komunistické strany. To je oblast umění, která mně osobně je cizí. Mě to moc nezajímá, i když to samozřejmě respektuji, ale není to nějaká moje osobní preference. Já si maluju pořád ty lesy, kameny a já nevím co všechno. Že to tak funguje v Ostravě, že Surůvka nebo Lysáček dělají ty kabarety ostře vyhrocené, sociálně zejména, tak to je perfektní, já to beru všemi deseti, já to uznávám, ale nemůžu to dělat sám. Jsem jiný než oni. Nic proti nim. Naopak.

Říkal jste, že noviny nečtete, a o politiku se nezajímáte, že vaším hlavním námětem je krajina. V městské krajině se společenská nálada, politická situace odráží docela přirozeně, funguje to tak i s přírodní krajinou? Odráží se společenská nálada i v přírodě?   

No tak určitě, to už symbolisté na přelomu 19., 20. století chápali krajinu jako obraz duše, jejich pocitů, jejich nálad, dekadence a podobně. I ty společenské poměry se tam odrážejí. Na začátku 80. let jsem udělal cyklus zdí, a tam se na tom ta Plzeň strašně podepsala. To byly ty škodovácké zdi, ale byli to takové zvláštní metafory, ale ty obrazy jsou takové ponuřejší, nehezké, nikdo je nechce. (smích) Musel jsem se s tím vypořádat, myslím, že se tam promítla i ta celková atmosféra doby, ačkoliv to jsou téměř abstraktní obrazy. Maloval jsem zeď jako trávu a trávu jako zeď, a podobné takové přesuny významů mě tenkrát fascinovaly, ale asi se tam podepsala i ta doba, určitě, určitě. Že to byly ty velké plochy šedé i hnědé ještě strukturované nějakým tím pískem a podobně, určitě se tam podepsala i ta doba. Vždyť já jsem okolo těch zdí jezdil denně do práce tím trolejbusem, autobusem, tramvají, nebo jsem chodil pěšky přes ty Doudlevce okolo toho ETZ, a muselo se to objevit i v těch obrazech, asi se to promítne i do té krajiny. Ta doba.

 

Takže lze říct, že krajina, okolí výtvarníka, se nějak promítne do jeho uměleckého projevu, a jeho technika by byla jiná, kdyby žil na jiném místě? 

Určitě, to se nutně projeví. To se říká, proč jsou antičtí Řekové tak úžasní sochaři, tam se projevila ta řecká krajina. Nebo Holanďané, proč malovali ta zátiší, ty maríny, ty krajinky. Ta doba, to prostředí se tam projevilo velice jasně. Já si nemyslím, že kdybych žil třeba někde v rovině na Hané, tak že bych maloval úplně jinak, než když žiju tady, když se pohybuji v té kopcovité krajině jižního Plzeňska, nebo na pomezí Klatovska. V těch mých obrazech prostě ta krajina, ta příroda, tam je, a je to dobře, že tam je. To si neseme v sobě, ten Cílek, když mluví o těch krajinách vnějších a vnitřních, a o tom utváření osobnosti skrze krajinu, třeba rodný kraj u toho Demla nebo i jiných spisovatelů, to si neseme v sobě celý život, to nás poznamená a nutně se to projeví i v té tvorbě, třeba tady za rohem bydlí básník Josef Hrubý, který vyrůstal ve Volyni, narodil se někde v Černěticích u Volyně. Pro něj ta Volyňka, tu si s sebou nese celý život, ačkoliv tam více než půl století nežije, nebo ještě déle. Ale má to v sobě, to se nutně projeví v té jeho tvorbě. Ať je to básník, hudebník, nebo sochař.

Mají mladí umělci možnost ukázat veřejnosti svou práci v době velkých zavedených značek a jmen?

Mají, mají! To zase bych křivdil třeba Votavovi, tomu řediteli divadla J. K. Tyla, protože loni tam měli výstavu plakátů a grafického designu studenti Fakulty umění a designu tady Západočeské univerzity. Ti se prezentovali velkou výstavou v těch prostorách Nového divadla. Takže oni mají prostor, a i díky schopnostem toho děkana Mištery, který je takový velice razantní, dokáže prosadit ty své zájmy a tu svojí fakultu, on vlastně jí založil. Ti studenti se prezentují velice často a velice, řekl bych, docela úspěšně na veřejnosti. Už jenom teď v tom loňském roce bylo odhaleno několik realizací studentů nebo i těch učitelů z Fakulty umění a designu těmi sochami ve veřejném prostoru, ať to byly ty Sutnarovy krychle, ta stavebnice, ta je tam někde před tou fakultou v Borském parku, ta ruka, která je podle Jiřího Trnky, nebo na Lochotíně je ten Saturn požírající své dítě, což je ten králík azurit. Já nevím, co je to za králíka, já jsem tu sochu ještě neviděl v reálu, protože to je pro mě daleko. Takže to je přímo studentská práce. Ten prostor tady je i pro ty studenty. Pro ty středoškoláky už menší samozřejmě, ale Zámeček, ten se každoročně prezentuje nějakou svojí výstavou, buď na radnici, nebo v jiných prostorách a ta Nerudovka taky, ale ty už míň. Už se o to tolik nemusí starat. Spíš ten Zámeček, i když to je tím, že já díky tomu, že jsem tam učil pár let, tak dostávám všechny ty jejich tiskoviny, pozvánky na jejich akce, ale ten výstup na tu veřejnost je poměrně značný. Tak to jo, to zase je pravda, a teď existuje ještě ten spolek třeba JOHAN při tom Jižním nádraží při tom Jižním předměstí, kde taky se studenti velice úspěšně prezentují. Ten je vysloveně zaměřený na ty mladé. Na ty začínající autory, třeba výtvarníky i divadelníky a další dramatické obory nebo hudební nebo tančení. Takže mají v Plzni šanci, a docela slušně se tady prezentují. Nakonec i v tom DEPU, jak jsem to zmiňoval, tak tam převládají ty projekty pro mladé, nebo s těmi mladými.

Říkal jste, že v 80. letech se formovala skupina „Tvrdohlaví“, kteří se prezentovali především výstavami na pražských dvorcích, z jakých důvodů se uchylovali právě na dvorky?

No protože neměli otevřený ty oficiální síně, tak dělali třeba takové jednodenní nebo víkendové výstavy, nebo třeba v Lidovém domě. A na tom… já jsem tam byl i na těch vernisážích, ale už jsem zapomněl, jak to všechny bylo no. Tak já jsem byl členem skupiny „Měkkohlaví“, ti se prezentovali, ale byli protikladem těch Tvrdohlavých. Tvrdohlaví fungovali pod egidou Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže, oni se tím zase tolik nechlubí, ale ti byli téměř oficiální, kdežto Měkkohlaví dělali třeba autodafé na vrch Zebíně u Jičína, kde pálili svá umělecká díla a rozdávali diplomy za netvorbu, nebo bičovali předsedu za nedovolené opuštění a tak dále. Takovéto akce jsme si užili. To byla velká sranda, ale nebyla to jen sranda, ono to mělo hlubší nějaký podtext. Ale ti Měkkohlaví byli opakem Tvrdohlavých také v tom, že neusilovali o ten okamžitý úspěch a slávu, což dávali Tvrdohlaví nepokrytě najevo, že jim jde především o to, a na ty svoje akci si přizvávali třeba artisty z cirkusu, aby prostě udělali velký „show“, kdežto ti Měkkohlaví, ti pořádali takové utajené akce, schůze, výstavy, akorát jednu oficiální výstavu měli, ale ne pod názvem Měkkohlaví, to byla ta „Příroda jinak“ v roce 1989 v listopadu. Na té výstavě v Galerii mladých byla formována, aniž by tu výstavu svěsili, tam bylo centrum Občanského fóra a tam se utvořila první porevoluční vláda, takže…(smích). Úplně nechtěně mezi přírodními objekty. Tam zasedali všichni ti aktéři Sametové revoluce, a to byla taková srandovní doba toho konce socialismu v Čechách.

Pojítkem pro tehdejší undergroundovou scénu byla averze a vyhranění se vůči režimu, což dokázalo k přinutit ke spolupráci mnoho různých lidí, je nějaké takové pojítko a seskupování v dnešní době?

Jsou skupiny, spolky od těch tradičních spolků jako je „Umělecká beseda“ a podobně, ale jsou i takové ty nové spolky, kde se ti lidi opravdu scházejí a sjednocují a jezdí. Já jsem třeba členem Klubu konkretist, který má v současné době centrum v Hradci Králové, a ti konkretisté pořádají několik výstav do roka na různých místech po republice nebo i s přesahy do zahraničí. Jinak ten Klub konkretistů vznikl v roce 68 v takové té atmosféře toho Jara, že. Ale v současné době je ten Klub konkretistů znovu nesmírně aktivní, naposledy jsem s nimi vystavoval v Topičově salonu v Praze na Národní třídě, což byla obrovská akce. Mě šokovalo, jak se tam sešlo asi tisíc lidí na vernisáži, a že to opravdu mělo, i jsem si zavzpomínal na ty staré časy, kdy tyhle jakoby podzemní nebo utajené akce paradoxně měly obrovské množství návštěvníků a hlavně velký ohlas. Existuje, existují ty spolky a ti mladí taky, vždyť jsem zmiňoval třeba ty „Rafany“ nebo „Ztohoven“ a další ty skupiny nejenom pražské, ale oni spíš bych řekl, že existují v těch mimopražských okruzích třeba v té Ostavě, tam byla třeba ta skupina „Přirození“. Tu hradeckou scénu jsem zmiňoval, ale brňáci ti byli oporou těch Měkkohlavých, tam bylo nejvíc členů. Nestorem Měkkohlavých byl Dalibor Chatrný. Taky to fungovalo. V Plzni těch skupin uměleckých, tady jsou ti „Sapristi“, jak si říkají, pak je tady ta skupina P 89, která vznikla ještě na sklonku toho roku 89, ale tu zakládali dnes už mrtví takoví ti nestoři, jako byl Patera, Frauknecht, Tázler, ale má to nějakou kontinuitu, pokračování. Ještě tady byla jedna skupina, která má kořeny někde v 60. letech, teď jsem zapomněl, jak se jmenuje. Nebo skupina „Kontakt“ v 60. letech. To seskupování bylo a je. Samozřejmě v době normalizace byli všechny výtvarné skupiny, které nebyli pod hlavičkou svazu oficiálního, byli zakázány. Ty neměli šanci, ale stejně potom v 80. letech viz. Tvrdohlaví vznikali i přesto, že nebyly oficiálně povoleny. Měli takový polooficiální charakter, i když ti Tvrdohlaví, jak už jsem říkal, ti vystupovali pod egidou SSM. Ale proč ne! On ten Socialistický svaz mládeže v tom závěru byl taky progresivní. Když si člověk otevře ty Mladé světy, to byl jejich časopis, no tak to byl úžasný časopis v té době, velice takový už svobodomyslný na tehdejší poměry. Nebylo to všechno jednoznačně černobílé. Oni ty nové tendence, proudy pronikaly potom i do oficiální scény, to už se to rozpadalo a některé výstavy, skvělé výstavy už v 80. letech byli i v oficiálních galeriích, i v Praze. Nejenom v Brně jako předtím. V Plzni ne. Plzeň byla pevná hráz socialismu a míru, tady to bylo všechno tím přísným komunistickým dohledem. Tady se málo co povedlo.

Byla v socialistické kultuře nějaká pozitiva? 

Ale byla pozitiva i v té socialistické kultuře, vždyť se stačí podívat na produkci knih pro děti. Knižní produkce vůbec. Třeba Odeon, co vydával za úžasné knížky. Ale to je vidět na té dnešní produkci, jak to prostě tlačí do toho braku a kýče, a tehdy třeba knížky pro děti v Albatrosu, dřív Státní nakladatelství dětí, to byly jenom skvosty! Na vysoké umělecké úrovni. Dneska ty knížky pro děti, to jsou ty paskvily disneyovské nebo já nevím jaké, prostě hrůzy, příšernosti, které naprosto deformují vkus dětí. A filmy jak by smet. Televize to samé. To Studio kamarád, který stále běží, vzniklo za socialismu a Jů a Hele, to byly produkty socialistické kultury a to vydrželo a přežilo do dneška. V té oblasti třeba tvorby pro děti nebo knižní kultury, obálkám na knihy se věnovali nejlepší výtvarní umělci třeba v 60. letech, ale i během těch 70., 80. let. Filmovému plakátu. Filmové plakáty dělali tak renomované osobnosti a taky získávali ceny na mezinárodních přehlídkách a tak dále. Nebylo to všechno tak špatné, když se podíváme na Světové výstavy, tak Československo se v Bruselu a Montrealu a jinde skvěle prezentovalo, tam byl ten Trnka a já nevím, kdo všechno. To byly i ty pozitiva té doby. Na to by se nemělo zapomínat a nezapomíná se na to. Vždyť teď vyšel ten Brusel, jako ten obrovský katalog a výstava byla v Městské knihovně „Styl Brusel“.  Dokonce je to zahrnuto do těch stálých expozic poválečného českého umění, i to oficiální umění, alespoň třeba v té oblasti designu nebo architektury, tam taky byla určitá pozitiva. Nelze to šmahem všechno odsuzovat, zavrhovat, bourat. To vidíme na těch případech konkrétních, když chtěli zbourat obchodní dům Máj v Praze na Národní třídě, tak se zvedla česká kulturní obec, a vyhlásili Máj za významnou kulturní památku, která se musí udržovat. Tady v Plzni máme tu Sorelu na Slovanech, to je dneska také významná kulturní památka, ale také byly tendence, že se tam budou odsekávat ty pěticípé hvězdy nebo srpy a kladiva z té architektury? Proč! Ať to zůstane jako dokument doby, to byla pěkná architektura, lepší než se staví třeba dneska.

Byli nějací kvalitní umělci, kteří doplatili na svou politickou orientaci, třeba po revoluci?

Taky. Někteří jsou buď zarytě levicoví, nebo… Já nevím. Dneska ta pluralita je taková… myslím si, že ta politická orientace nehraje žádnou zásadní roli, že se na to nikdo moc neohlíží, jestli je někdo víc do leva, nebo víc do prava, že spíš rozhoduje ta kvalita a taky schopnost se prosadit.

Nelákalo vás někdy napsat nebo ilustrovat knížku pro děti?

No to mě lákalo, já jako malý kluk jsem chtěl být ilustrátorem knížek pro děti. Ale na to jsou specializace studijní na „umprumce“ a podobně. To by mě lákalo i psát pro děti. Možná že teď, až budeme mít vnoučata, tak se k tomu dostanu, že si to znovu opráším. Tvorba pro děti to je krásné a důležitá oblast umění. To nás formovalo všechny. Moji generaci formovaly knížky s obrázky Josefa Lady, Jiřího Trnky, to nás utvářelo, a bylo to to nejlepší, co se nám mohlo dostat do rukou a zaplať pánbůh za to.

Poslední otázka, co je to nebo není umělec? Je možné si říct, teď jsem umělec, do teď jsem nebyl, anebo do teď jsem byl a teď jsem s tím skončil?

To je zajímavá otázka. Já znám několik takových, no, umělců, to je takové vznešené slovo. Třeba můj kamarád Pavel Štíbr, ten se jednoho dne probudil a zjistil, že je umělec. Začal tvořit a začal vystavovat a do té doby prostě nebyl umělec, takže umělcem se člověk může stát ze dne na den. Měkkohlaví vyhlašovali týdny a měsíce netvorby, tak si kladli pdmínku nevytvořit v určitém období žádné umělecké dílo, aneb dělali výzvy těm, kteří jsou umělci nebo se za umělce považují, ačkoliv nikdy nevytvořili žádné umělecké dílo, takže to jsou zajímaví pojmy. Ale dneska ty hranice mezi uměním a tím běžným, tak jsou velice pofidérní, to už začal Deschamps těmi svými readymades, když vystavil sušák na lahve nebo kolo, tak nikdo v té době to nepovažoval za umění, jenom ti dadaisté s tím vystupovali jako s novým uměním. Ty hranice, kde je umění a kde není, kdo je umělec a kdo není, ty jsou velice volné. Já si myslím, že umělec je ten, kdo se za umělce považuje. Anebo ten koho ostatní za umělce považují.

Advertisements