04.Číslo

Cyklum

k[vš]

Všichni jsme tak nějak chyceni v kruhu-v cyklu života. Každý den to samý-vstát, jít do školy/do práce, spát a další den zase od znova. V dnešní době se započítáním MŠ od 4 let do +- 65 let…pěkný ne? A co se z toho vymanit? Utéct-přestat pracovat-cestovat-dělat to co nás baví? Proč ne?! Protože cyklus. Společnost očekává od jedince, aby měl vzdělání, zaměstnání, sám se uživil, zabezpečil se všerůznými pojištěními a měl potomstvo. No a tak chodíme do zaměstnání a pracujem, abychom na to měli. No a když už v těch 60 jsme zabezpečeni a nepracujem, tak už člověk nic moc nemůže-je ztrhnanej tímhle životním stylem a na rovinu-je prostě starej. A co kdyby se všichni rozhodli, že se z tohohle bludného kruhu vymaní? Padnou továrny, ekonomika a veškerý řád, lidi se pozabíjí a zemřou hlady. A když udělá pouze jeden normální jedinec-tak se z něj za chvíli stává bezdomovec či člověk závislý na dávkách opovrhnutý všemi blízkými. Nic s tím nenaděláme. Sejdeme se za pár let v Kauflandu-ve čtvrtek, když jsou tam slevy. Vím, že to všichni víte…chtěl jsem vám to pouze připomenout, ať si pobrečíme spolu. Řešením žítí v cyklu je využití každé malé volné chvilky a rozházení těch pár přivydělaných korun-využijme je plně a buďme ”happy”:) …pokuď někdo zná lepší návod, tak mě prosím kontaktujte…PS: smrt není řešení -_-

Advertisements
02. Číslo

Rozhovor s Václavem Malinou

malinak_5

k[lv]

Václav Malina (*1950) je znám mnohým Plzeňanům. Někteří jej znají jako bývalého ředitele Galerie města Plzně, jiní jako výtečného malíře a umělce, ale přesto všechno je nejčastější reakcí lidí na jméno „Václav Malina“ nostalgické vzpomínaní na dětská léta, kdy docházeli do Lidové školy umění. Víc jak čtyřicet let svého života zasvětil pedagogice, jak sám hrdě říká, a i přesto, že osm let zastával funkci ředitele galerie, stále zůstává onou sdílnou a moudrou učitelskou postavou, pro kterou je tak známý.

Jako první otázku bych se vás chtěl zeptat, jak jste se dostal k umělecké profesi. Nejspíš vás rodiče neodrazovali od kariéry medika, aby jste mohl malovat obrazy.

Jak jsem se dostal k umění… dneska jsem slyšel v rádiu výklad slova „umění“ od Vladimíra Kokolii, a jak on to tam říkal, myslím, že to spojuje se slovem, že se něco mění, mění až se to umění. Jako jo, takže to je dokonalej způsob konečná fáze. No, já jsem se k umění dostal od malička. Od dětských let. Měli jsme doma jeden originál. Obraz nad postelemi v ložnici.  A když mě byli ty tři, čtyři roky tak jsem se šplhal po té pelesti a sahal jsem si na něj a byla to olejomalba namalovaná pastou…byly tam takový ty pasty, a já jsem to pak zkoušel pastami na zuby, jak jsem tomu nerozuměl a myslel jsem si, že to je ono. No, a tak jsem se k tomu dostal. Dokonce v předškolním věku jsem byl takový konceptualista, v padesátých letech, když jsem dostal nový pastelky od Ježíška, tak jsem přerovnával ty barevný tužky v různých kombinacích, a vydržel jsem, aniž bych kreslil, jen ty barvičky přerovnávat a hodiny jsem si s tím vyhrál. A to byl ryzí koncept, možná že si koupím padesát sad pastelek, zopakuji to a někde vystavím, ty všelijaký barevný kombinace. No, to už bylo taky umění. Někteří ti kunsthistorici říkají, že počátek umělecké činnosti je, když někdo sedí na břehu řeky a hází si kamínky na hladinu. No, to je úžasná performance. To je nádhera, že. To je taky umění. Nebo když dítě předškolního věku sbírá kamínky, protože se mu líbí, a strká si je do kapsy a pak dává do krabiček. Nemusí to být jenom kreslení a malování. Ale mně se líbilo i to kresleni a malování. A zůstal jsem u toho. Ale nikdy jsem nebyl v podstatě profesionální umělec, protože jsem se tím neživil. Živil jsem se poctivou prací, ne uměním. Především jako učitel. V podstatě celý život. Odučil jsem 43 let, ale na druhou stranu jsem učil převážně to umění. Takže umění naplňovalo můj život od malička až do současnosti. Teď jsem umělec na volné noze jako důchodce. Konečně! Konečně jsem se toho dožil, že ráno přicházím do ateliéru a večer odcházím.

Vy jste se nejvíc jako dospívající výtvarník profiloval a rozvíjel na rozhraní let šedesátých a sedmdesátých, jaké byly vzhledem k tehdejší době možnosti uměleckého rozvoje, už jen s ohledem na dnes už pověstný socialistický realismus.

Já jsem měl ještě to štěstí, že v těch 60. letech, kdy došlo k takovému tomu uvolnění a 60. Léta byla úžasná nádherná, to vládl ještě takový ten optimismus, že všechno na světě se dá ještě změnit k lepšímu. A to se projevovalo i v tom umění, že, ta příslušnost k té moderně, ta mě formovala. V té době jsem vstřebával všechny ty různé vlivy a prošel jsem si všemi možnými fázemi vývojovými, jako teenager vlastně. Ale myslím, že to bylo jedno z mých vrcholných období ta šedesátá léta. A to co teď maluju, se někdy velice podobá tem šedesátým letům, akorát že už to nemá ten prvotní náboj, tu prvotní sílu. Mam obavy, že už je to někdy jenom rozmělňování, ale z těch zážitků silných žiju dodnes. Takže šedesátá leta byla skvělá, vůbec nejenom u nás v Československu. V šedesátých letech jsem měl svou první výstavu ale jako student pedagogické fakulty na chodbě té budovy na Klatovské třídě dnešní, tenkrát to byla třida 1. Máje. Taky jsem něco vystavoval jako student Střední všeobecně vzdělávací školy Julia Fučíka na Náměstí odborářů. Dnes je to Mikulášské gymnázium na Mikulášském náměstí, časy se mění, názvy se mění. A v té době vznikaly moje takové už hotové obrazy, obrázky, kresby, ale psal taky básničky poměrně hodně, a k tomu jsem se už pak nevrátil jenom v těch šedesátých letech. První samostatná výstava, ke které mám dodnes zachovaný plakát ručně kreslený, abstraktní, striktně abstraktní, tak ta v té době vzbudila velký ohlas hlavně mezi studenty, tam byly obrazy s takovými zvláštními názvy: „Odcházím, abych si uvařil kaši“, nebo „Zakousnu ti do masa pastičky“, „Neuvidí vycházet slunce“. Takovéto šifry, tam se i ta básnická licence projevila. Byly to takové provokativní, někdy provokativní obrázky. Okamžitě jsem si jimi získal určitou slávu v uvozovkách, hlavně mezi svými spolužačkami. (smích)

Jste především známý jako autor spíše abstraktních děl, tento druh malby jste osvojil již za socialismu?

Ano, moje hlavní téma byla příroda a krajina. Od malička jsem chodil ven do krajiny se skicákem a kreslil jsem si ve všech ročních obdobích i v mrazu, jsem kreslil zasněžené stromy nebo zamrzlé vodopády. Měl jsem lahvičku tuše zavěšenou na prsou a skrze rozepnutý kabát jsem si namáčel perko a kreslil ty nádherné útvary. Napsal jsem o tom také v jedné své povídce vzpomínkové. Ty kresby se zachovaly. Jsou součástí mojí knížky „Druhý dech“, která je knížkou, o těch 60. letech. A ta příroda mě velice ovlivnila. V přírodě jsem kreslil realisticky, ale někdy jsem si třeba sedl na tu mez a kreslil jsem abstraktně téměř. Ta příroda, ta krajina nebo ty vjemy smyslové v tom byly vždycky obsaženy. Já jsem takový senzualista spíš. Já jsem neměl rád příliš mnoho intelektuálnosti v umění, v obrazech. Myslím si, že obraz má působit na naše smysly, ale racionální složka mě také vždy zajímala. Už v patnácti letech jsem studoval odborné knížky o kompozici od Högera nebo perspektivě, a musím říct, že mě to fascinovalo a taky dodnes se pohybuji mezi impresivní senzuální polohou až k takovému tomu racionálnějšímu přístupu tvorby, který logicky vyúsťuje třeba v geometrii.

Jaké bylo tehdy stanovisko oficiálního režimu k vaší tvorbě?

Ale oficiální režim o mně vůbec nevěděl! Já jsem žil naprosto mimo nějaké ty… ta studentská výstava na chodbě, to bylo ještě v těch uvolněných letech z roku 68 na rok 69, začalo to na podzim a v únoru nebo lednu to svěsili z té chodby. To byly ještě uvolněné poměry. No, a pak jsem si dlouho, dlouho nevystavil až někdy na začátku osmdesátých let. Takže tam byla dvacet, ne, dvacet let ne, v sedmdesátých letech jsem prostě žádnou výstavu neměl, ale to neznamená, že bych nekreslil nebo nemaloval, ale byla to doba té normalizace, která se také na tom mém malování podepsala. Ale nejenom to, já jsem skončil fakultu a nastoupil jsem učitelské štace v českém pohraničí, oženil jsem se, založil rodinu, na malování nebylo tolik času. Dojížděl jsem do práce, znova jsem studoval na Filozofické fakultě v Praze u Zdeňka Sýkory, což pro mě znamenalo strašně moc v těch 70. letech v té blbé době. Ta katedra, kde působil Zdeněk Sýkora, Kamil Linhart, Jiří Patera, to byla opravdu taková oáza svobodného myšlení. Ty plenéry, které jsme podnikali v těch letních měsících, zejména se Zdeňkem Sýkorou, no tak to byly zážitky na celý život, a tam můžu říct, že jsem se nějak utvářel nejenom jako “umělec“, že, ale i lidsky. Takže to byla také důležitá doba ty aktivity. I to studium i ten kontakt s Prahou, i když tam těch výstav kvalitních bylo poskrovnu, ale přeci jen tam byli. Já si pamatuji ještě na ty slavné výstavy šedesátých let, kdy jsem chodil do „Špálovky“, nebo kdy třeba ve Valdštejnské jízdárně v roce 69 byla velká výstava amerického malířství po roce 1945, dodnes nic takového se v Česku neobjevilo, kde byli ohromní úžasní Pollockové a Rothkové. Prostě to nejlepší z toho amerického umění. Nebo jsem viděl výstavu Yves Kleina, nebo ve „Špálovce“ Zorky Ságlové, nebo jiných veličin. Při tom studiu jsem měl také tu možnost nejenom kontaktu se Sýkorou se “Sejdou“, jak jsme mu říkali, který už v té době patřil k předním světovým umělcům, vystavoval v šedesátých letech na documenta v Kasselu. Byl vlastně otcem takové té linie výtvarného umění, která zapojila matematiku a počítače do umění. On byl v podstatě první, že, ten primát mu nikdo nesebere, kdo začal pracovat s počítačem a s variacemi a permutacemi a s generátory náhodných čísel a podle toho vlastně vytvářet své obrazy. I v těch 70. letech v době té normalizace, kdy člověk chtěl, tak si vždycky našel nějakou cestu k tomu aktuálnímu současnému umění. Například byla knihovna Uměleckoprůmyslového muzea, kde odebírali všechny ty významné zahraniční umělecké časopisy, jako byl třeba Art International, nebo časopis Leonardo, který vydával můj jmenovec Frank Malina, zabýval se vztahem umění věda, nebo Studio International, prostě člověk měl možnost, když chtěl i to současné světové nebo evropské umění dohledat, najít si to po knihovnách. Ať nikdo neříká, že neměl možnost, neviděl. To byla jeho chyba! Kdo chtěl, tak si to našel. Já jsem se na Západ dostal až někdy na sklonku 80. let, ale o tom dění, co se dělo ve světě nebo v Evropě nebo ve světě, jsem byl vždy velice dobře informován, protože mě to zajímalo. A nepodlehl jsem nějakým těm tlakům vnějším, prostě když člověk chce tak si to najde.

A oficiální umění, které v literatuře zastupuje např. Kozák, nebo ve filmu Jaroslav Balík, jak jste reagoval na to?

Jo, takové ty přehlídky! K výročí VŘSN nebo Sjezdu KSČ, ty stály samozřejmě za prd, to mě vůbec nezajímalo. Tam jsem nechodil, a ty se odehrávaly nejenom v té Praze, ale i v té Plzni. V Masných krámech se dělali pravidelně přehlídky k vítězným únorům a podobně. Vystavovali tam takoví ti oficiální “zasloužilí“ a národní umělci, v Plzni třeba Alois Sopr, že, který tady vytvořil ty pomníky Gottwalda a já nevím koho všeho. No, ale to ne. Nad tím jsme ohrnovali nos, ale vystavovalo se na venkově po různých těch stodolách, třeba galerie H u Hůlů v Kostelci nad Černými lesy, kam jsem zajížděl na výstavy, kde jsem také několikrát vystavoval. To byla undergroundová galerie v privátní stodole, kde vystavovali ti nejpřednější umělci, tam vystavovala Šimotová nebo Kolíbal nebo Sopko, dnes jako renomovaní umělci, a ti vystavovali v takových různých kulturních střediscích, třeba v Blansku nebo v té Galerii H nebo v „Makráči“ v Praze, což byl Ústav makromolekulární chemie, tam na chodbě proběhla plejáda úžasných, skvělých výstav. Také jsem měl možnost si tam vystavit. To bylo myslím v roce 84. Ale to byla jedna výstava za druhou prostě samá vysoká kvalita. Takže zase, kdo chtěl, našel si cestu i k tomu současnému českému umění. Chodili jsme po ateliérech, já si pamatuji, na ty návštěvy, dnes jsou to už dávno mrtví umělci, třeba u Čestmíra Kafky nebo Vladimíra Janouška, nebo když mám jmenovat třeba sochaře u Václava Boštíka, nebo sedávali jsme s Karlem Malichem v Mělnické vinárně na Národní třídě, a on tam až do rána, do dvou, do tří v noci, než nás vyhodili, rozkládal, o těch svých idejích, o těch svých vizích a dělal v té době ty drátěné plastiky, a popíjeli jsme přitom tu Červenou Ludmilu. Takže kdo chtěl, tak si našel tu cestu. No, to bylo pěkné. A pak bylo hlavním městem českého umění v 80. letech Brno. Ne Praha, tam nic dohromady nebylo. Potom nějaké ty dvorky, kde se vlastně etablovali ti pozdější Tvrdohlaví. To byly ty studentské výstavy…zajímavé, ale ty přišly pozdě. My jsme hodně jezdili do Brna do domu umění, kde dělal kurátora Jiří Valoch. A Jiří Valoch měl obrovskou zásluhu na tom, že tam předvedl to nejlepší z celého českého umění. Hlavně tu linii abstraktní, geometrickou nebo konceptuální, on sám je reprezentantem té vizuální poezie.

A v Brně jsem také měl své první výstavy v 80. letech, v galerii Mladých, později ke konci i v Domě umění. Brno pro nás bylo nejvýznamnější centrum českého, nebo ne českého, ale československého umění, protože tam se střídali Slováci s Čechy naprosto pravidelně. Ta vzájemnost československá existovala a přetrvává, v umění přetrvává dodnes. I když došlo k tomu politickému rozdělení. Takže 80. léta, Brno, Morava, osobní kontakty mezi umělci, když byla nějaká výstava někde na sýpce třeba ve Vlkově u Brna, na Vysočině, tak tam se sjeli lidi z celé republiky, nejenom z Čech ale i ze Slovenska, protože je to zajímalo. Oni neváhali ujet třeba několik set kilometrů, aby to viděli, co se tam děje. A myslím si dokonce, že ty výstavy měli daleko, daleko větší návštěvnost než výstavy současného umění dneska, ačkoliv se konali, jak říkám, v těch různých stodolách, sýpkách a dvorcích a podobně.

A osobně jste znal nějakého zástupce socialistického realismu?

Ale samozřejmě, znal jsem ty zástupce. Vždyť Alois Sopr, tomu jsme byli trnem v oku, když jsme udělali jako amatéři, protože amatéři měli také volnou ruku, ti mohli chodit do těch kroužků. Já jsem navštěvoval výtvarné kroužky v Luně, což bylo obvodní kulturní středisko, a pak jsem chodil pravidelně několikrát týdně do Besedy v Plzni do horního patra, kde byl nádherný obrovský ateliér pro škodováky, a já jsem byl členem toho škodováckého kroužku, a je fakt, že potom nás s Milanem Maurem vyloučili, a přikázali nám, abychom si ty “patlaniny“ odnesli, že jim tam zabírají místo, ale to byl zásah shora. To byly právě ti, jak už jsem říkal, zasloužilí umělci nebo takoví ti přisluhovači režimu.

Střetl jsem se s nimi několikrát. S Aloisem Soprem, ten mě velmi nenáviděl po první výstavě, kterou jsem měl v 80. letech, mluvil, dostalo se nám té cti s Milanem Maurem, když jsme vystavovali v Luně, tak on několikrát na těch schůzích Svazu výtvarných umělců odsuzoval naše výtvarné práce. On vždycky pronesl plamenou řeč, jak by mělo to umění socialistické realistické vypadat, a jako odstrašující případy uváděl tedy mě nebo Maura, a vždycky se na závěr té řeči rozplakal. To mi říkali ti, co tam u toho byli. Já sám jsem samozřejmě členem svazu nebyl, ale tenkrát se prověřovali charaktery. Když jsem dělat výstavu v galerii Mladých v Brně, tak z Plzně poslali do Brna dopis, že to, co dělá Václav Malina je špatné, že to nemá žádnou uměleckou úroveň, a aby si to teda dobře rozmysleli, aby to nevystavovali. To bylo jejich doporučení ohledně mé výstavy, o které je nikdo neprosil. No, a oni jim potom odepsali, a mně to poslali jako kopii, že oni to vystaví, že děkují za soudružský nějaký doporučení. No a byla to sranda. (smích) Byla to srandovní doba, no, člověk si z toho mohl dělat šoufle, no ale někdy šlo i jako o víc. Bohužel někteří kamarádi podlehli i určitým tlakům a podepsali spolupráci s STB, když je k tomu přinutili… To se člověk potom dozvěděl po čase. O lidech, o kterých bych to nikdy nepředpokládal, že byli informátory, o tom co se dělo i třeba v té Plzni.

Vás nikdy nikdo netlačil k nějaké spolupráci?

Mě… Taky jsem se střetnul, dokonce…(smích) Dokonce to byly takové… No, to byly takové, dokonce jsem byl i u soudu, a odsouzen nepodmíněně, ale naštěstí jsem, to bylo za střet s policajtem, u kterého asistoval příslušník STB, ale mezitím soudním procesem jsem odešel na vojnu do Žatce k tankovému praporu. Tam přišel ten soudní výnos s tím, že předávají můj případ vojenskému soudu. Naštěstí tam u toho útvaru, tam byl nějaký ten náčelník štábu nebo jak se tomu říkalo, ten si mě předvolal, ukázal mi to, co přišlo od toho civilního soudu, a já jako voják jsem podléhal tomu vojenskému soudu. Já jsem ho dohromady neznal, on mě taky ne, ale řekl mi: „Soudruhu, tady na vás…ale my tě známe jako slušného vojáka.“ Přede mnou to roztrhal a hodil do koše. I takovéto věci se stávaly. Vždycky záleželo na těch lidech, ale člověk se mohl dostat do průseru velice snadno v té době. V těch 70. letech obzvlášť. Jo! To mi říkal můj ředitel na škole, že musí podávat zprávy, jak se chovám, a jestli nemám nějaké protistátní, protisocialistické smýšlení a podobně. Ale také to byl slušný člověk, který mě nepodrazil, samozřejmě, že tam to bylo jasný ta moje orientace politická. Mě politika nikdy nezajímala, názorová orientace, ale díky takovýmto lidem jsem se nedostal do konfliktu se státní mocí. Kdo ví, jak bych skončil, kdyby na mě třeba někde přišli, něco u mě našli, protože taky jsem uchovával různé kopie samizdatové edice petlice. Byl jsem členem Jazzové sekce, ten Joska Skalník a spol., Srb, ty byli taky souzeni a odsouzeni. Okolo té Jazzové sekce jsem se také pohyboval v souvislosti s uměním. Dělali jsme tenkrát ten projekt „Krabičky“, který potom Joska Skalník vystavoval v Tokiu a v New Yorku, a obletěl svět ten projekt, a skončil u Václava Havla na Pražském hradě, který tam měl těmi exponáty vybavený… Kde to je dneska nevím vůbec. Ten tam měl v těch prostorách Hradu, já jsem to tam neviděl, já jsem se na Hrad nikdy nedral. Ale jo, s politikou měl člověk taky co dočinění, nikoliv jako nějaký aktivista, já jsem žádným aktivistou nebyl, ale prostě jako umělec. Ono to nešlo oddělit úplně. Ti umělci, takoví ti oficiální a neoficiální. Já jsem patřil mezi ty neoficiální.

Myslíte si, že lze skloubit uměleckou profesi s loajálním přístupem k jakémukoliv autoritářskému režimu? Můžeme vzpomenout například Otakara Vávru, který byl bezesporu nadaný filmař, ale měl též svůj postoj k režimu.

No, ten určitě kolaboroval s režimem, ale byl to, jak říkáš, nadaný režisér. Já miluji „Romanci pro křídlovku“, nebo „Kladivo na čarodějnice“ bylo ve své době dílo naprosto, jak bych to řekl, burcující. To byla jakási analogie současnosti. Ale byli i ve výtvarném umění ti národní oficiální umělci. Tak Josef Lada byl národní umělec. Taky v 50. letech nesměl malovat husitský kostelíček, ale na kopečku tam dělal budovu školy místo kostelíčka. K tomu ho nutila jeho dcera Alena Ladová, zavírala ho doma, aby on maloval tak, jak to má být správně. Dohlížela na něj, ale já mu to nezazlívám. Naopak je to můj nejoblíbenější český umělec. Proč ne? Ale on byl skutečně národní umělec nebo takových příkladů bylo víc, ale mezi těmi komunisty byli slušní umělci.  Já můžu jmenovat např. svého přítele Karla Valtera, který dělal avantgardu někdy už v 30. letech v době, kdy my jsme ještě byli na houbách takříkajíc. On zemřel až v 21. století a celý život byl komunistou. Já mu to nezazlívám, on byl součástí levé fronty už od konce 20. let. On prošel koncentráky za války, a ta jeho levá orientace mně vůbec nevadí. Naopak, myslím si, že je to naprosto v pořádku. Bylo to jeho přesvědčení, ale on si nikdy s tím režimem zase tolik nezadal, aby to bylo nějak ostudné jako jiní. Takže proč ne! Myslím si, že byli i mezi těmi oficiálními umělci skvělí autoři.

Jiří Menzel na filmovém festivalu v Indii řekl: „Minulý režim byl blbý, ale všichni jsme věděli, jak se mu zavděčit. Nynější režim je blbý, ale nikdo neví, jak na něj.“

Tak to je smutné, je fakt, že ten Menzel byl uznávaným filmařem i době socialismu i v době kapitalismu. Ale on je skvělý režisér, tak proč ne, ale i herec. Já ho mám docela rád. Jeho názory, já se přiznám, že to nějak moc nesleduji, občas mě něco nadzdvihne, to je fakt, ale za to ať si každý zodpovídá sám, já nikoho v tomto smyslu nějak soudit, to mi vůbec nepřísluší, já jsem člověk, který se nezajímá o politiku. Nečtu žádné noviny, a nikdy jsem je nečetl! Ani když nám nutili číst Rudé Právo nebo odbírat jej jakožto učitelé. Nikdy jsem neodbíral žádné noviny, a na zprávy se nedívám, i když teď v tom důchodu občas na nějaké ty diskuze, komentáře, ale pak je mi z toho vždycky blbě. To je jednak ztráta času poslouchat nějaké tlachání. Myslím si, že to nemá smysl, protože je to všechno tendenční a myslím si, že média, ty sdělovací prostředky, televize obzvlášť, že lžou, že neříkají pravdu, že ta novinářská etika šla do kelu už někdy dávno, že ti novináři jsou stejně prodejní stejně jako ti herci, to je nejvíc prodejná cháska, že jo. Komedianti se vždycky snažili zavděčit nějakým těm režimům, ale mě to moc nezajímá. Já mám tu svoji přírodu a to je moje téma. Samozřejmě existuje umění sociální, politické, v současné době je dokonce i preferováno nebo hodně se o něm mluví, ale to je tím, že ti současní umělci už neví, jak by zaujali, tak se snaží skandalizovat, já nevím, takový příklad skupina „Z toho ven“ nebo „Rafani“, když se přihlásí do komunistické strany. To je oblast umění, která mně osobně je cizí. Mě to moc nezajímá, i když to samozřejmě respektuji, ale není to nějaká moje osobní preference. Já si maluju pořád ty lesy, kameny a já nevím co všechno. Že to tak funguje v Ostravě, že Surůvka nebo Lysáček dělají ty kabarety ostře vyhrocené, sociálně zejména, tak to je perfektní, já to beru všemi deseti, já to uznávám, ale nemůžu to dělat sám. Jsem jiný než oni. Nic proti nim. Naopak.

Říkal jste, že noviny nečtete, a o politiku se nezajímáte, že vaším hlavním námětem je krajina. V městské krajině se společenská nálada, politická situace odráží docela přirozeně, funguje to tak i s přírodní krajinou? Odráží se společenská nálada i v přírodě?   

No tak určitě, to už symbolisté na přelomu 19., 20. století chápali krajinu jako obraz duše, jejich pocitů, jejich nálad, dekadence a podobně. I ty společenské poměry se tam odrážejí. Na začátku 80. let jsem udělal cyklus zdí, a tam se na tom ta Plzeň strašně podepsala. To byly ty škodovácké zdi, ale byli to takové zvláštní metafory, ale ty obrazy jsou takové ponuřejší, nehezké, nikdo je nechce. (smích) Musel jsem se s tím vypořádat, myslím, že se tam promítla i ta celková atmosféra doby, ačkoliv to jsou téměř abstraktní obrazy. Maloval jsem zeď jako trávu a trávu jako zeď, a podobné takové přesuny významů mě tenkrát fascinovaly, ale asi se tam podepsala i ta doba, určitě, určitě. Že to byly ty velké plochy šedé i hnědé ještě strukturované nějakým tím pískem a podobně, určitě se tam podepsala i ta doba. Vždyť já jsem okolo těch zdí jezdil denně do práce tím trolejbusem, autobusem, tramvají, nebo jsem chodil pěšky přes ty Doudlevce okolo toho ETZ, a muselo se to objevit i v těch obrazech, asi se to promítne i do té krajiny. Ta doba.

 

Takže lze říct, že krajina, okolí výtvarníka, se nějak promítne do jeho uměleckého projevu, a jeho technika by byla jiná, kdyby žil na jiném místě? 

Určitě, to se nutně projeví. To se říká, proč jsou antičtí Řekové tak úžasní sochaři, tam se projevila ta řecká krajina. Nebo Holanďané, proč malovali ta zátiší, ty maríny, ty krajinky. Ta doba, to prostředí se tam projevilo velice jasně. Já si nemyslím, že kdybych žil třeba někde v rovině na Hané, tak že bych maloval úplně jinak, než když žiju tady, když se pohybuji v té kopcovité krajině jižního Plzeňska, nebo na pomezí Klatovska. V těch mých obrazech prostě ta krajina, ta příroda, tam je, a je to dobře, že tam je. To si neseme v sobě, ten Cílek, když mluví o těch krajinách vnějších a vnitřních, a o tom utváření osobnosti skrze krajinu, třeba rodný kraj u toho Demla nebo i jiných spisovatelů, to si neseme v sobě celý život, to nás poznamená a nutně se to projeví i v té tvorbě, třeba tady za rohem bydlí básník Josef Hrubý, který vyrůstal ve Volyni, narodil se někde v Černěticích u Volyně. Pro něj ta Volyňka, tu si s sebou nese celý život, ačkoliv tam více než půl století nežije, nebo ještě déle. Ale má to v sobě, to se nutně projeví v té jeho tvorbě. Ať je to básník, hudebník, nebo sochař.

Mají mladí umělci možnost ukázat veřejnosti svou práci v době velkých zavedených značek a jmen?

Mají, mají! To zase bych křivdil třeba Votavovi, tomu řediteli divadla J. K. Tyla, protože loni tam měli výstavu plakátů a grafického designu studenti Fakulty umění a designu tady Západočeské univerzity. Ti se prezentovali velkou výstavou v těch prostorách Nového divadla. Takže oni mají prostor, a i díky schopnostem toho děkana Mištery, který je takový velice razantní, dokáže prosadit ty své zájmy a tu svojí fakultu, on vlastně jí založil. Ti studenti se prezentují velice často a velice, řekl bych, docela úspěšně na veřejnosti. Už jenom teď v tom loňském roce bylo odhaleno několik realizací studentů nebo i těch učitelů z Fakulty umění a designu těmi sochami ve veřejném prostoru, ať to byly ty Sutnarovy krychle, ta stavebnice, ta je tam někde před tou fakultou v Borském parku, ta ruka, která je podle Jiřího Trnky, nebo na Lochotíně je ten Saturn požírající své dítě, což je ten králík azurit. Já nevím, co je to za králíka, já jsem tu sochu ještě neviděl v reálu, protože to je pro mě daleko. Takže to je přímo studentská práce. Ten prostor tady je i pro ty studenty. Pro ty středoškoláky už menší samozřejmě, ale Zámeček, ten se každoročně prezentuje nějakou svojí výstavou, buď na radnici, nebo v jiných prostorách a ta Nerudovka taky, ale ty už míň. Už se o to tolik nemusí starat. Spíš ten Zámeček, i když to je tím, že já díky tomu, že jsem tam učil pár let, tak dostávám všechny ty jejich tiskoviny, pozvánky na jejich akce, ale ten výstup na tu veřejnost je poměrně značný. Tak to jo, to zase je pravda, a teď existuje ještě ten spolek třeba JOHAN při tom Jižním nádraží při tom Jižním předměstí, kde taky se studenti velice úspěšně prezentují. Ten je vysloveně zaměřený na ty mladé. Na ty začínající autory, třeba výtvarníky i divadelníky a další dramatické obory nebo hudební nebo tančení. Takže mají v Plzni šanci, a docela slušně se tady prezentují. Nakonec i v tom DEPU, jak jsem to zmiňoval, tak tam převládají ty projekty pro mladé, nebo s těmi mladými.

Říkal jste, že v 80. letech se formovala skupina „Tvrdohlaví“, kteří se prezentovali především výstavami na pražských dvorcích, z jakých důvodů se uchylovali právě na dvorky?

No protože neměli otevřený ty oficiální síně, tak dělali třeba takové jednodenní nebo víkendové výstavy, nebo třeba v Lidovém domě. A na tom… já jsem tam byl i na těch vernisážích, ale už jsem zapomněl, jak to všechny bylo no. Tak já jsem byl členem skupiny „Měkkohlaví“, ti se prezentovali, ale byli protikladem těch Tvrdohlavých. Tvrdohlaví fungovali pod egidou Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže, oni se tím zase tolik nechlubí, ale ti byli téměř oficiální, kdežto Měkkohlaví dělali třeba autodafé na vrch Zebíně u Jičína, kde pálili svá umělecká díla a rozdávali diplomy za netvorbu, nebo bičovali předsedu za nedovolené opuštění a tak dále. Takovéto akce jsme si užili. To byla velká sranda, ale nebyla to jen sranda, ono to mělo hlubší nějaký podtext. Ale ti Měkkohlaví byli opakem Tvrdohlavých také v tom, že neusilovali o ten okamžitý úspěch a slávu, což dávali Tvrdohlaví nepokrytě najevo, že jim jde především o to, a na ty svoje akci si přizvávali třeba artisty z cirkusu, aby prostě udělali velký „show“, kdežto ti Měkkohlaví, ti pořádali takové utajené akce, schůze, výstavy, akorát jednu oficiální výstavu měli, ale ne pod názvem Měkkohlaví, to byla ta „Příroda jinak“ v roce 1989 v listopadu. Na té výstavě v Galerii mladých byla formována, aniž by tu výstavu svěsili, tam bylo centrum Občanského fóra a tam se utvořila první porevoluční vláda, takže…(smích). Úplně nechtěně mezi přírodními objekty. Tam zasedali všichni ti aktéři Sametové revoluce, a to byla taková srandovní doba toho konce socialismu v Čechách.

Pojítkem pro tehdejší undergroundovou scénu byla averze a vyhranění se vůči režimu, což dokázalo k přinutit ke spolupráci mnoho různých lidí, je nějaké takové pojítko a seskupování v dnešní době?

Jsou skupiny, spolky od těch tradičních spolků jako je „Umělecká beseda“ a podobně, ale jsou i takové ty nové spolky, kde se ti lidi opravdu scházejí a sjednocují a jezdí. Já jsem třeba členem Klubu konkretist, který má v současné době centrum v Hradci Králové, a ti konkretisté pořádají několik výstav do roka na různých místech po republice nebo i s přesahy do zahraničí. Jinak ten Klub konkretistů vznikl v roce 68 v takové té atmosféře toho Jara, že. Ale v současné době je ten Klub konkretistů znovu nesmírně aktivní, naposledy jsem s nimi vystavoval v Topičově salonu v Praze na Národní třídě, což byla obrovská akce. Mě šokovalo, jak se tam sešlo asi tisíc lidí na vernisáži, a že to opravdu mělo, i jsem si zavzpomínal na ty staré časy, kdy tyhle jakoby podzemní nebo utajené akce paradoxně měly obrovské množství návštěvníků a hlavně velký ohlas. Existuje, existují ty spolky a ti mladí taky, vždyť jsem zmiňoval třeba ty „Rafany“ nebo „Ztohoven“ a další ty skupiny nejenom pražské, ale oni spíš bych řekl, že existují v těch mimopražských okruzích třeba v té Ostavě, tam byla třeba ta skupina „Přirození“. Tu hradeckou scénu jsem zmiňoval, ale brňáci ti byli oporou těch Měkkohlavých, tam bylo nejvíc členů. Nestorem Měkkohlavých byl Dalibor Chatrný. Taky to fungovalo. V Plzni těch skupin uměleckých, tady jsou ti „Sapristi“, jak si říkají, pak je tady ta skupina P 89, která vznikla ještě na sklonku toho roku 89, ale tu zakládali dnes už mrtví takoví ti nestoři, jako byl Patera, Frauknecht, Tázler, ale má to nějakou kontinuitu, pokračování. Ještě tady byla jedna skupina, která má kořeny někde v 60. letech, teď jsem zapomněl, jak se jmenuje. Nebo skupina „Kontakt“ v 60. letech. To seskupování bylo a je. Samozřejmě v době normalizace byli všechny výtvarné skupiny, které nebyli pod hlavičkou svazu oficiálního, byli zakázány. Ty neměli šanci, ale stejně potom v 80. letech viz. Tvrdohlaví vznikali i přesto, že nebyly oficiálně povoleny. Měli takový polooficiální charakter, i když ti Tvrdohlaví, jak už jsem říkal, ti vystupovali pod egidou SSM. Ale proč ne! On ten Socialistický svaz mládeže v tom závěru byl taky progresivní. Když si člověk otevře ty Mladé světy, to byl jejich časopis, no tak to byl úžasný časopis v té době, velice takový už svobodomyslný na tehdejší poměry. Nebylo to všechno jednoznačně černobílé. Oni ty nové tendence, proudy pronikaly potom i do oficiální scény, to už se to rozpadalo a některé výstavy, skvělé výstavy už v 80. letech byli i v oficiálních galeriích, i v Praze. Nejenom v Brně jako předtím. V Plzni ne. Plzeň byla pevná hráz socialismu a míru, tady to bylo všechno tím přísným komunistickým dohledem. Tady se málo co povedlo.

Byla v socialistické kultuře nějaká pozitiva? 

Ale byla pozitiva i v té socialistické kultuře, vždyť se stačí podívat na produkci knih pro děti. Knižní produkce vůbec. Třeba Odeon, co vydával za úžasné knížky. Ale to je vidět na té dnešní produkci, jak to prostě tlačí do toho braku a kýče, a tehdy třeba knížky pro děti v Albatrosu, dřív Státní nakladatelství dětí, to byly jenom skvosty! Na vysoké umělecké úrovni. Dneska ty knížky pro děti, to jsou ty paskvily disneyovské nebo já nevím jaké, prostě hrůzy, příšernosti, které naprosto deformují vkus dětí. A filmy jak by smet. Televize to samé. To Studio kamarád, který stále běží, vzniklo za socialismu a Jů a Hele, to byly produkty socialistické kultury a to vydrželo a přežilo do dneška. V té oblasti třeba tvorby pro děti nebo knižní kultury, obálkám na knihy se věnovali nejlepší výtvarní umělci třeba v 60. letech, ale i během těch 70., 80. let. Filmovému plakátu. Filmové plakáty dělali tak renomované osobnosti a taky získávali ceny na mezinárodních přehlídkách a tak dále. Nebylo to všechno tak špatné, když se podíváme na Světové výstavy, tak Československo se v Bruselu a Montrealu a jinde skvěle prezentovalo, tam byl ten Trnka a já nevím, kdo všechno. To byly i ty pozitiva té doby. Na to by se nemělo zapomínat a nezapomíná se na to. Vždyť teď vyšel ten Brusel, jako ten obrovský katalog a výstava byla v Městské knihovně „Styl Brusel“.  Dokonce je to zahrnuto do těch stálých expozic poválečného českého umění, i to oficiální umění, alespoň třeba v té oblasti designu nebo architektury, tam taky byla určitá pozitiva. Nelze to šmahem všechno odsuzovat, zavrhovat, bourat. To vidíme na těch případech konkrétních, když chtěli zbourat obchodní dům Máj v Praze na Národní třídě, tak se zvedla česká kulturní obec, a vyhlásili Máj za významnou kulturní památku, která se musí udržovat. Tady v Plzni máme tu Sorelu na Slovanech, to je dneska také významná kulturní památka, ale také byly tendence, že se tam budou odsekávat ty pěticípé hvězdy nebo srpy a kladiva z té architektury? Proč! Ať to zůstane jako dokument doby, to byla pěkná architektura, lepší než se staví třeba dneska.

Byli nějací kvalitní umělci, kteří doplatili na svou politickou orientaci, třeba po revoluci?

Taky. Někteří jsou buď zarytě levicoví, nebo… Já nevím. Dneska ta pluralita je taková… myslím si, že ta politická orientace nehraje žádnou zásadní roli, že se na to nikdo moc neohlíží, jestli je někdo víc do leva, nebo víc do prava, že spíš rozhoduje ta kvalita a taky schopnost se prosadit.

Nelákalo vás někdy napsat nebo ilustrovat knížku pro děti?

No to mě lákalo, já jako malý kluk jsem chtěl být ilustrátorem knížek pro děti. Ale na to jsou specializace studijní na „umprumce“ a podobně. To by mě lákalo i psát pro děti. Možná že teď, až budeme mít vnoučata, tak se k tomu dostanu, že si to znovu opráším. Tvorba pro děti to je krásné a důležitá oblast umění. To nás formovalo všechny. Moji generaci formovaly knížky s obrázky Josefa Lady, Jiřího Trnky, to nás utvářelo, a bylo to to nejlepší, co se nám mohlo dostat do rukou a zaplať pánbůh za to.

Poslední otázka, co je to nebo není umělec? Je možné si říct, teď jsem umělec, do teď jsem nebyl, anebo do teď jsem byl a teď jsem s tím skončil?

To je zajímavá otázka. Já znám několik takových, no, umělců, to je takové vznešené slovo. Třeba můj kamarád Pavel Štíbr, ten se jednoho dne probudil a zjistil, že je umělec. Začal tvořit a začal vystavovat a do té doby prostě nebyl umělec, takže umělcem se člověk může stát ze dne na den. Měkkohlaví vyhlašovali týdny a měsíce netvorby, tak si kladli pdmínku nevytvořit v určitém období žádné umělecké dílo, aneb dělali výzvy těm, kteří jsou umělci nebo se za umělce považují, ačkoliv nikdy nevytvořili žádné umělecké dílo, takže to jsou zajímaví pojmy. Ale dneska ty hranice mezi uměním a tím běžným, tak jsou velice pofidérní, to už začal Deschamps těmi svými readymades, když vystavil sušák na lahve nebo kolo, tak nikdo v té době to nepovažoval za umění, jenom ti dadaisté s tím vystupovali jako s novým uměním. Ty hranice, kde je umění a kde není, kdo je umělec a kdo není, ty jsou velice volné. Já si myslím, že umělec je ten, kdo se za umělce považuje. Anebo ten koho ostatní za umělce považují.

01. Číslo

Fiala v boji s levičáky a reflexními prvky

k[js]

Pokud by jakýsi spisovatel zjistil, že vlastně neví, co dělat se svým životem, a nekontrolovatelně, bez pádného důvodu začal sepisovat knihu či učebnici o proslovech, tento by se tam náramně vyjímal.

Dne 16. 1. na kongresu ODS pronesl staronový předseda strany Petr Fiala projev, který by se v té knize vyjímal jako typický „opoziční proslov“. Zanadávali jsme si na vládu, zmínili jsme se o tom, jak jsme boží, ale také o tom, jak boží bychom být mohli!

„ODS je stále zde. Obnovena a připravena vládnout.“

Vtip roku, říkáte si? Ale ne, ne. Tato slova myslel Petr Fiala naprosto vážně. Bohužel pro ODS, pokud se současné vládě nepovede nějaký ten psí kus, jako třeba například právě ODS v kauze Nagyová, Nečas v období jejich vlády, tak jsou tato slova na další rok a půl jen voláním do prázdnoty. Milá ODS si asi prostě neuvědomuje, že být připraven vládnout je sice moc hezké, a rozhodně by si zasloužili pochvalu, ale v tuto chvíli je to tak trochu na nic.

„Vláda mi nařídila, že moje oblečení musí obsahovat reflexní prvky.“

– ale i přes to se chová nezodpovědně a nepodporuje bezpečnost. Když předseda ODS vyprávěl srdcervoucí příběh o tom, jak si chce večer zajít na pivo s kamarády, který nakonec dopadne tak, že smutný Péťa je nakonec v hospodě úplně sám, protože jeho kamarádi jsou kuřáci, a asi natolik silní, že bez cigaret nevydrží ani chvilku, nezapomněl si také postěžovat na to, jak radikálním způsobem současná vláda omezila jeho svobodu tím, že na sobě musel mít reflexní prvky. Tento příběh pro něj nejspíš tak dojemný nebyl, a rychle zapomněl, co v něm vlastně řekl. Jinak si totiž nemohu vysvětlit následné řeči o tom, jak se Sobotkova vláda chová nezodpovědně a nedbá na bezpečnost svých občanů. Je nebezpečné nosit reflexní prvky? O tom rozhodnou až příští generace.

„Stát má zajistit vnitřní bezpečnost, abychom se nemuseli bát jít na ulici. To se ale neděje, jak to dramaticky ukázaly např. události v Kolíně nad Rýnem.“

Tady si už vůbec nevím rady. Znamená to tedy, že za události silvestrovské noci, které se odehrály za hranicemi České republiky, může Sobotkova vláda? Proč také ne, že? Ta dnes může skoro za všechno.

Populismus, i přes to, že proti němu Petr Fiala tak usilovně bojuje, znovu zafungoval. Projev se nakonec, aspoň se tak zdá, u zarytých odpůrců vlády dočkal obliby, i přes své fatální chyby. To, že v něm ustavičně slyšíme protiřečení a prázdné fráze, nakonec stejně nikdo řešit nebude.

 

01. Číslo

Vraždící rajčata požírají Francii!

i[vš] 

Tato americká komedie je „čtvrtým dílem rajčatové trilogie“. Režírovaná Johnem DeBello – a ano, je to pravda, je to už starší kousek (premiéra 1991), ale podle mě zraje jako víno…nebo spíš jako rajče?!

Profesor Gangrene uniká z vězení a již kuje další zlověstný plán. Se svými ozubenými rajčaty napadá Francii a chce převzít její vládu k vytvoření rajčatového impéria. Na druhou stranu se staví mladý Američan, hvězda béčkových filmů, po boku s atraktivní francouzskou venkovankou. V jejich snažení jim pomáhá nepovedený výtvor profesora Gangrenea, zpívající chlupaté rajče… zdá se vám to komplikované a nepředstavitelné? Nebojte! Děj má jednoduché zápletky a zcela vůbec nevadí, že jste neviděli ani jeden předchozí díl.

Možná si také říkáte, proč je u některých popisků filmu uveden žánr „horor“. Vysvětlení je jednoduché –  hned po úvodním okamžiku filmu opravdu zjistíte, že je to horor…horor se na to dívat! Ale na druhou stranu je film velmi deprimující, takže jestli vydržíte prvních 30 minut, tak vám přijde dostatečně dobrý na to, abyste ho dokoukali celý…no, to doslova ne, ale už  pro vás bude (ab)normální parodií…

Film je plný narážek na francouzské stereotypy- každý nosí baret a v ruce bagetu, tu a tam nějaký vtípek na Velkou francouzskou revoluci. Baget je tu doslova plno, vojáci je dokonce používají jako střelivo do kanónů v boji proti rajčatům. Také je zde spousta akce a napětí. Krom zuřící bitvy s rajčaty uvidíte honičku v autech po Paříži či padesátitunové rajče v masce a s kápí, požírající turisty. A dokonce se dočkáte i romantiky! …a ne – rajče v tom nefiguruje.

Film opravdu stojí za to zhlédnout. Ať už proto, že uvidíte, jak jezdí rajče na kole, nebo proto, abyste zažili kopec srandy, při jeho zdolávání nebudete vědět, jestli se smát nebo plakat. Nadchne opravdu kohokoliv a jakýmkoliv způsobem. „Nikdy se již opět nestanete vegetariánem.“ Originalita je zde na prvním místě, vřele doporučuji. Ode mne získává 5 z 5 rajčat…totiž hvězdiček!

01. Číslo

Jak jsem se stala neviditelnou

 [mk]

„To bude čtyřicet pět korun, máte kartu ClubCar-“
Čas se zastavil. Upřímně, ne že bych si někdy dělala iluze, že pokladní v Tescu jsou žhaví kandidáti na rallye, ale aspoň tak průměrná rychlost Windows95 by měla být podmínkou k přijetí. Sleduji pohled paní prodavačky, mířící někam trochu výše, než jsou moje oči. (Oprava: nesleduji, protože to není fyzicky možné. Místo toho tedy bleskovým užitím sinové věty vyvozuji, že míří na moje čelo. Netleskejte tak nahlas.) Tak po dvou vteřinách se zorientuji. „Je to takový experiment,“ usměju se na paní pokladní, když zase začne vykazovat známky života. Nevím, jestli odvětila něco v aha smyslu, ale jestli ano, udělala to spíš automaticky, než že by mi odpovídala. Jsem totiž neviditelná.

Nebo aspoň skoro. Když se na mě podíváte, vidíte čtverec, který se vznáší v časoprostoru. (Pokud se tedy díváte zepředu. Ze strany čtverce obvykle viditelné nejsou.) Umím mluvit. Někdy i chodím a jím. (Jím častěji.) Taky hodně dýchám. Ale když se na mě podíváte, vidíte hlavně ten ohraničený centimetr a půl čtvereční. Ten je viditelný dost dobře.

Na lidech je krásné, že každý je jiný. A tak se někdo po „probuzení“ prostě podívá jinam. (Mudlové.) Někdo se usměje zpátky. A někdo se zeptá. (Vědci! Naděje!) Tolik úsměvů, jako když jsem byla neviditelná, mi nikdo nikdy neopětoval. Vážně – když zrovna nemáte den, načmárejte si něco na čelo a uvidíte, jak to lidi potěší. (S některými obrazci možná uspějete ještě spíš než se čtvercem.) Nebo třeba když vás už – jako emancipovanou ženu – nudí být diskriminovaná svými přírodními dispozicemi.

Nutno podotknout, že mě osobně žádný z těchto důvodů nepoháněl.

Lidi jsou krásní. Zvlášť když jsou zmatení. Hlavně proto, že pak dělají věci, které by jinak neudělali – třeba spolu navzájem mluví.

 

 

01. Číslo

Rozhovor s Ondřejem Pavlíkem a Tadeášem Jandou

12544751_1018226844902133_1395857550_o

[mk]

Jedním z nejžhavějších témat posledních měsíců je tzv. uprchlická krize. Spolu s (možná) oprávněnými obavami se mezi diskutujícími šíří velké množství hoaxů, z nichž nezanedbatelná část se zabývá podmínkami v uprchlických táborech a na hraničních přechodech. Ondřej Pavlík (18) a Tadeáš Janda (18) sdílí svoji zkušenost získanou během dobrovolnické výpomoci právě na hraničním přechodu.

Můžete mi oba v pár větách říct, kde jste byli, jak jste se tam dostali?                                                   

Ondra: Tak já jsem byl na hranicích Chorvatska a Srbska, ve městě Šid, na hraničním přechodu Bapské/Berkasovo…my jsme pracovali na srbské straně přechodu, byl jsem tam tejden. Jeli jsme tam větším sedmimístným autem, který vypravoval náš známej Elva Frouz.

Tadeáš: Já jsem tam byl asi o měsíc a něco později než Ondra…byl jsem v tom samým městě, v Šidu, ale ten přechod Berkasovo/Bapská už byl v tý době zavřenej, protože se podařilo udělat dohodu mezi Chorvatama a Srbama, už se dokázali domluvit, jakou by to mělo mít podobu, to předávání těch lidí…protože jestli jsem to pochopil dobře, tak v tom Berkasovo to byl docela takovej punk, ty lidi tam přivezli, vyklopili z busů na srbský straně, ti lidi museli jít do kopce a bylo to takový…tam, kde jsem byl já, už to bylo takový zorganizovanější, fungovalo to tak, že na benzinovou pumpu nedaleko Šidu přijížděly autobusy s lidma z jihu Srbska, z přechodu Preševo, a z Bulharska. Ti lidi přijeli na tu benzinovou stanici a tam museli určitou dobu čekat, než do toho Šidu přijede z Chorvatska vlak, kterej by je naložil a odvezl do Chorvatska. Ty vlaky měly jezdit čtyřikrát denně, ale praxe byla taková, že jezdily, jak se jim chtělo. Že měly přijet třeba v osm večer, ale přijely ve tři ráno. Takže ti lidi museli čekat na tý benzinový stanici v těch autobusech a samozřejmě se tam kupili další a další… A dostal jsem se tam vlastně úplně náhodou, ten výjezd financovali plzeňští františkáni, jelo nás jenom pět, v malým autě, byla tam jedna holčina, která už předtím byla s Ondrou v tom Berkasově.

Ondra: Jak Tadeáš mluvil o vlacích, který přijížděly, jak se jim chtělo, tak my jsme s tím měli taky zkušenosti, akorát my jsme je neviděli, zaznamenali jsme je až po tom, co vlak přijel, po nějakým tom časovým rozmezí, než se stihli ti lidi dostat z vlaku k nám, jsme zaznamenali opravdu obrovskou vlnu. A my jsme nemohli vůbec předvídat, kdy ten vlak přijede, protože, jak říkal Tadeáš, stalo se, že třeba měly přijet v šest ráno a dorazily dřív. Měly přijet v osm večer, a dorazily v jednu nebo ve dvě. A právě v ten čas od dvanácti do šesti ráno tam byl největší záhul lidí, vždycky to bylo vidět, že třeba jsme neměli nikoho, byli jsme tam úplně sami na lajně, a pak najednou už bylo vidět, jak přicházeli první lidi a nám bylo jasný, že někde dorazil vlak,…my jsme ty vlaky neviděli, ale od tý doby tam nachodilo třeba dva a půl tisíce lidí.

Tadeáš: My když jsme byli na tý směně – ty směny vlastně byly třikrát denně, na nás vždycky vyšla směna od čtyř odpoledne do půlnoci – tak tam těch lidí bylo zhruba najednou…já nevím, no, když jich bylo nejvíc, tak jich mohlo bejt i patnáct set. Na tý benzinový stanici. Ale ti srbští policajti nám říkali, že když bylo ještě léto, nejlepší podmínky pro ten příchod, tak jich tam najednou byly třeba i čtyři tisíce. A to byl plac, parkoviště dlouhý třeba sto metrů. A jen za tu dobu, co jsme tam byli – my jsme tam byli zhruba šest dní – za tu dobu prošlo denně asi čtyři tisíce lidí, za ten tejden jich tím pádem mohlo projít tak kolem dvaceti tisíc. To už přitom byl prosinec a byla docela zima, a denně to byly čtyři tisíce lidí. Teď se jako v médiích říká, že „vlna slábne“, což je teda pravda, že jo, když někdy v srpnu jich chodilo třeba jedenáct tisíc denně, tak teď chodí čtyři tisíce, to si myslím, že je pořád hodně velký číslo.

Vyskytly se kromě problémů s dopravou ještě nějaké, které by celý proces brzdily?

 

Ondra: Tak co jsem měl já za problémy…brždění procesu, tak…nevím teda, jak se situace vyvíjela dál, ale byly to chorvatsko-srbský vztahy, který stály za hovno, protože už se tam zase začaly otevírat starý rány, konflikty mezi Chorvatama a Srbama, nefungovala tam vůbec žádná spolupráce…Srbové, ti dělali, jakože ten problém vůbec neexistuje, občas tam poslali vězně…tam byl velkej problém právě na srbské straně, protože si vůbec nedokážu představit, jak by to tam vypadalo, kdyby tam ta na začátku padesátka, později stovka dobrovolníků, co jsme tam byli, nepůsobila, protože bez nás tam bylo několik lékařských organizací, přičemž jedna z toho byla opravdu dobře použitelná, to byli Lékaři bez hranic, s těma ostatníma jsem moc spokojenej nebyl. A pak tam působili třeba srbští vězni, kteří si tam chodili odmakat nějakej povinnej pracovní čas, ti tam chodili pracovat takovým způsobem, že je přivezli policajti, oni tam třeba něco uklidili a pak se šli hlavně projít, uživali si, že můžou bejt chvíli na vzduchu, šli si dát cigárko a…vlastně to stejně spadalo na nás. Až na konci, když jsem odjížděl tak tam bylo několik Srbů, teď nevím, jestli dobrovolníků nebo placenejch, ale ti tam prostě přijeli a byli to vyloženě Srbové, co tam dělali. Ale jinak mě zaskočilo, že za tu dobu, co jsem tam byl, jsme se fakt nesetkali snad ani jednou s dobrovolníkama, co by byli přímo v té zemi, že…tam to bylo pěkně vidět, že když jsi byla v tom městě, co tam bylo pod tím kopcem, tak na ten kopec vycházelo tisíce lidí, vlastně se tam děly historický události, co podle mě dost možná ovlivní…no, ovlivní dvacátý první století zatraceně, a tam to vypadalo, jako když se nic neděje, my jsme přijeli do toho města nejdřív, ubytovávali jsme se na faře, a tam to vypadalo, jako kdyby se nic nedělo, my jsme si říkali, ty jo, tady je to úplně v pohodě…[smích]

Tadeáš: No, u nás už, jak jsem říkal, byli ti Srbové schopní se s těma Chorvatama domluvit, bylo už to takový zorganizovanější, takže s tímhle jsem se úplně nesetkal. Rozhodně jsem se teda setkal s tím, jak říkal Ondra, že to tam prostě vypadalo jako kdyby nic, kromě toho, že to město vypadá jako někdy před třiceti lety, jako z nějakejch komunistickejch filmů, no fakt, tam prostě nikde nikdo, takový ty babičky pobožný, s těma šátečkama, všude kostelíky, oprejskaný komunistický paneláky, nikde nic, takže to jo…ale přímo už na tom místě, na tý benzinový pumpě, což bylo kousek od vesnice, byl nějakej starej, opuštěnej hotel, tak ten byl přeměněnej na takovou provizorní centrálu, kam se mohli ti lidi třeba jít zahřát z těch autobusů, protože v těch autobusech čekali hodiny…ti lidi z nich mohli vyjít, mohli jít dovnitř, byly tam připravený lavičky, stoly a tak, zároveň tam byl koutek pro děti, s hračkama, působilo tam několik srbských dobrovolnických organizací – s těma já jsem teda potom měl taky trable, ti Lékaři bez hranic, ti rozdávali jídlo, a ty srbský organizace byly dobrý…tam byla třeba taková skupina starších Srbů, ti vůbec nevím, co byli zač, takoví starší chlapi, ti tam rozdávali jídlo a mluvili slovensky, protože tam je v tom Šidu nějaká významná komunita Slováků, jako historicky, z nějakýho 19. století, nevím proč. Takže ti nám dávali jídlo, slivku ať si dáme, na zahřátí…[smích] Takže tam to bylo fajn, problémy tam nebyly. Jako třeba se tam nevařil teplej čaj, hodně ti lidi chtěli teplý nápoje…ale jinak žádný problémy tam nebyly. Už ta organizace byla mnohem nepší a bylo to takový mnohem…plynulejší než to Berkasovo. Jak říkala ta kamarádka, která už tam byla, tak tam to prý bylo hodně na těch dobrovolnících, jo, že se řeklo, co se udělá, policajti nespolupracovali a tak, a tady už to bylo přesně daný: přijedou autobusy, přijedou v tolik a tolik, na to jsme se teda mohli spolehnout, vy uděláte tohle, tuto, tohle zařídíte, tohle zařídí ta další organizace…a to je náplň vaší práce, tady vaše práce končí. Bylo to jakoby mnohem striktnější, co můžeš dělat a nemůžeš.

Ondra: Nám se právě tak v půlce už začal taky vytvářet systém směn, že předtím jsme tam tak jako dělali…a bylo to na tobě, na kolik ses odhadl, tak jsi dělal deset hodin, dvacet hodin a pak sis šel lehnout, kolik jsi chtěl. A pak teda když se toho chopil druhej koordinátor, tak už se právě, jak říkal Tadeáš, začaly nastavovat směny, teď si nejsem jistej, kolikahodinový byly…ale prostě to byly denní několikahodinový směny, který se střídaly a vždycky někteří lidi spali, někteří pracovali a mělo to bejt rozpočítaný tak, aby vždycky byl dostatek lidí na práci a zároveň aby se nepřepracovali a neodpadli.

Tadeáš: Vlastně ten náš tým byl už mnohem menší, že v tom Berkasově bylo asi 50-100 lidí, ale tady jich bylo třeba dvacet. Nás na směně bylo pět.

Kromě těch případných organizačních problémů, byly tam i nějaké problémy z druhé strany? Zaregistrovali jste nějaké problémy ze strany těch lidí, kteří tam přecházeli?

 

Ondra: Já jsem problém zažil jeden, a to nebyl ani tak problém, byl to konflikt,…jako co dělali Afghánci a Syřani rádi, že se hádali, kdo tu pomoc potřebuje víc. A tohle byl problém právě způsobenej tím, že jakýsi syrský stařík tam začal osočovat afghánský kluky z toho, že on musí přejít první – protože jsme tam čekali už třeba dvě hodiny na otevření hranic, a on tam stál vepředu a říkal, že on a jeho rodina to musí projít první, protože v Sýrii je ten problém zásadnější než v Afghánistánu, to znamená, že on a jeho rodina si to zaslouží jako víc než Afghánci…a začal mi říkat, že oni tam jdou jenom kvůli tomu, aby si přilepšili ekonomicky a takový věci. A furt tam něco kvákal, něco tam řval fakt dlouhou dobu,…všichni ti Afghánci se mu dlouhou dobu spíš vysmívali, protože to bylo fakt komický, nějakej Afghánec mi říkal: „He’s crazy, crazy man,“ a pak tam za ním někdo přilít’, když už tam mluvil asi půl hodiny, a dal mu zezadu prostě facku na zátylek…tak si dědek sednul a už držel hubu. Ale jako žádnej další problém…potom možná jeden ještě, když jsme je tam s bráchou musel jako rozstrkat, když se tam udělal větší dav, než jsme byli schopní ukorigovat, tak jsme je aspoň od oka museli oddělit na dvě padesátičlenný skupiny, nějak jsme tam zalezli do toho davu a začli je trochu organizovat, pak nás někdo nakop’ párkrát do nohy, tak brácha hodně nahlas zařval a začal tam na ně křičet, tak se hned omlouvali…asi ne ti, co to udělali, ale ti normální se nám začali omlouvat a říkali: „Sorry, sorry for my friends, sorry for my family,“ …tak to bylo asi jediný…a nebylo to nic brutálního, prostě v pohodě.

Tadeáš: Hm…já přemejšlim, přímo problémy s těma lidma, jako že by ti lidi dělali problémy, tam nebyly. Byl tam spíš vždycky třeba chvilku zmatek, když třeba, jak říkal Ondra, že prostě dlouho nic a pak najednou přišly třeba dva tisíce lidí, protože přijely někde nějaký ty vlaky. Takže tam bylo třeba, odhadem, sedm set padesát, osm set lidí najednou. A teď tam byl hroznej zmatek, protože oni vybírali ty svoje papíry, který dostali v tom jižním Srbsku díky tomu průchodu. Teď tam bylo jedno auto Lékařů bez hranic, který objíždělo ty přijíždějící autobusy s balíčkama s jídlem. Mezitím, než si to jídlo rozdali, tak ti lidi za náma furt chodili a říkali: „Máme hlad,“ „Není tam jídlo.“ Takže my jsme museli říkat: „My nemáme jídlo, my ho nerozdáváme,“ takže to bylo takový nervóznější, ti lidi měli spoustu dotazů a bylo jich tam najednou hodně, bylo to takový neklidný. Ale chovali se hrozně spořádaně, i na to, že…vždyť ona většina z nich vůbec nevěděla, kde jsou, vůbec netušili, jako nějaký Srbsko pro ně vůbec nebylo, jen Německo, některý třeba ani vůbec nevěděli, kde Německo je, oni věděli, že do něj jdou, ale nevěděli, kde je…a nebo Srbsko jim vůbec nic neříkalo, Chorvatsko…my jsme se jim to snažili aspoň třeba ukazovat na mapách, když měli mobil, tak jsem jim to ukazoval na nějakejch Google Maps, prostě „tady jste a jdete sem“ a takhle, ale přímo…jako přímo že by mi ti lidi dělali nějaký problémy, to ne, fakt tam byly spíš takový jako silný momenty v tom smyslu, že ti lidi měli problém a my jsme se jim ho snažili pomoct vyřešit. Ale že by ti lidi dělali problémy, to ne.

Mohli byste mi vykreslit profil těch lidí, co tam byli? V médiích se často rozmazává, že to jsou samí mladí muži, žádné rodiny s dětmi, nikdo v nouzi…a jak byli vzdělaní? Uměli dobře anglicky?

 

Ondra: Já jsem měl zkušenosti takový, že jsem viděl spoustu rodin s dětma, ale jak jsi říkala, když jsem se pak zamejšlel nad tím, že většina z nich jsou mladí muži, tak je to podle mě vlastně pravda, protože…máš velkou rodinu, v té je nějaká máma, třeba pár dcer, pak třeba čtyři bráchové…je tam velká rodina a větší část tý rodiny jsou prostě kluci, třeba…když „mladí muži“ budu brát i třeba patnácti-, třinácti-, čtrnáctiletý kluky, tak bych řek’, že klidně většina z nich můžou bejt mladí muži. Teda co jsem aspoň viděl já. Ale rodin s dětma je tam poměrně hodně, málo kdy jsme potkali osamělý lidi, ty jsem viděl třeba dva, co by šli fakt sami – bez kámoše, jen tak, že by tam neměli vůbec nikoho. A se znalostma cizích jazyků…na mejch směnách to bylo tak, že z padesáti třeba jeden až pět se se mnou byli schopní domluvit nebo si o něčem povídat. Vždycky z tý skupiny po padesáti lidech, co jsme tam nějak naorganizovali, aby se pak vodili na autobusy, tak jsme procházeli kolem těch lidí a ptali se, jestli někdo z nich mluví anglicky, a třeba se přihlásil jeden z každý velký skupiny. Většinou jedna větší skupina měla jednoho člověka, co se tak nějak uměl domluvit a tu skupinu někde protáhnout, aby se ta rodina někam dostala. Tak mi přišlo, že to dost často bylo, a s vzděláním si myslím…takhle, s lidma, se kterejma jsem já mluvil, tak většina si myslím, že byli hodně dobře vzdělaní a chytří lidi…zase je to ovlivněný tím, že já jsem mluvil jen s lidma, co uměli anglicky, a lidi, co uměli anglicky, tak už se tak jako počítá, že budou mít docela dobrý znalosti. A všichni tihleti, co anglicky mluvili, mi povídali o svých studiích architektury, zubařiny, anglickýho jazyka, že tam přímo byl profesor angličtiny…takže tak, no. A ona…já moc nevím, jak je to tam s angličtinou, to je spíš možná na Tadeáše, nevím, nakolik je tam teď učení angličtiny legální.

Tadeáš: Abych doplnil Ondru, já myslím, že v těch zemích se ta angličtina vyučuje, třeba v Afghanistánu určitě, už jenom kvůli tý americký intervenci tam, ale nevím, no…já to vezmu od začátku. Podle mě ze všeho nejdůležitější je, že je tam úplně jiný pojetí rodiny, v těch zemích, ze kterých přicházejí. My tady máme pojetí rodiny nějaký takový standardní – manžel, manželka, někdy ani to ne, jedno dvě děti, když už má někdo třeba čtyři děti, tak tak si řekneš „to je křesťan, to je divný,“ když má někdo pět dětí, nedej Bože, to je úplnej průser potom, prostě KDU-ČSL – je to jasný. Tam prostě přišla skupina lidí, kdy jich tam bylo třeba dvacet a všichni byli z jedný rodiny. Tam prostě rodina jsou strýčkové, tetičky, bratranci, nevím, kdo všechno, přátelé – blízcí přátelé tý rodiny – taky rodina, všichni jdou společně. Takže to směřuje k takový tý otázce, jestli tam bylo hodně mladejch chlapů a takhle – bylo, ale zároveň tam byla spousta žen a dětí, opravdu jako děti, od půl ročních miminek po…no, tam se ta hranice dětství úplně rozplývá, jo, jako když jsem potkal čtrnáctiletýho kluka, kterej šel z Afghanistánu sám jenom s jedním svým jednadvacetiletým kamarádem, a utekl proto, že mu zabil Talibán celou rodinu; tak je otázka, do jaký míry je takovejhle čtrnáctiletej člověk ještě dítě. Když jde dva měsíce pěšky sám z Afghanistánu a vyhrožovali mu smrtí. Takže tohle je prostě trochu komplikovaný. Ale bylo tam teda hodně dětí, hodně žen, když už mladí chlapi, tak jich spousta šla s těma rodinama – byli to třeba manželé, bratři těch rodin a tak. Myslím, že spíš míň chlapů samotnejch, že by šli sami. Co se týče národností, tak nejvíc bylo Afghánců, potom následovali Syřani, nejmíň tam bylo Iráčanů, ale byli tam taky. Mimochodem jsem tam taky teda potkal lidi třeba z Maroka a z Íránu, kteří momentálně nemůžou procházet, prostě by neměli být schopní přejít přes tu hranici Řecka s Makedonií, těch lidí jsou prostě tisíce, který nepustí dál, protože jsou právě z Íránu, z Maroka, ale třeba i z Lybie, ze Somálska, to jsou prostě lidi, který nepouští, ale stejně jsem je tam potkal. A k tomu, jak tam byla možnost s těma lidma mluvit a tak, já jsem tam měl relativně hodně času, protože když se udělala ta práce, kterou jsme měli, tak se vlastně čekalo hodiny a byl čas s těma lidma různě povídat, ptát se jich na ty osudy, což pro mě bylo úplně nejcennější. Slyšet ty jejich příběhy, vidět je a takhle. Každej, za kým jsem přišel, každej z nich uměl alespoň nějaký základní frázičky. Jako pozdravit, poděkovat a většinou nějaký úplně banální věci jako zeptat se, kde je voda, jestli můžou dostat nějaký oblečení…to uměli všichni. A pak jich tam byla spousta takovejch, který anglicky docela uměli, potkal jsem tam jednak lidi relativně nevzdělaný, ale pak jsem tam taky potkal studenty vysokejch škol, potkal jsem tam vládní pracovníky, kteří prostě zdrhli, profesory, doktory, prostě vzdělaný lidi! A co je taky asi důležitý, že tak 95% těch lidí prchalo před Islámským státem…byli tam prostě i lidi, který utíkali před syrskou vládou, nebo naopak třeba před rebelama, byl tam třeba takovej zajímavej spor, kdy se skupinka Syřanů spíš tak dobrácky, jestli se to tak dá říct, pohádala o tom, jestli Assad je dobrej nebo není, protože tam bylo pár takovejch starších, tak asi 50 let, kteří říkali „no za Assada, za toho byl klid, byla pohoda,“ a pak tam byli nějací, kteří říkali „no a mně Assad vybombardoval vesnici,“ ale bylo vidět, že se kvůli tomu nebudou nějak prát nebo tak. Ale většinou teda utíkali před Islámským státem.

A co říkáte na postoj většinové společnosti třeba v Čechách, tady je to velmi intenzivní, ty názory, že to jsou jen ekonomičtí migranti, že to nemá co dělat s nějakou krizovou situací, která tam probíhá,  nebo třeba dokonce že jde o organizovanou invazní armádu?

 

Ondra: Já se s takovýma názorama setkávám vlastně jenom v internetových diskuzích, protože sám…se stýkám s rozsáhlou skupinou lidí, kteří na tohle mají podobnej názor. Samozřejmě se s nima nesetkávám kvůli podobnýmu názoru na imigrační vlnu, ale v tomhle nacházím strašně shodu se spoustou svých známých. Co se týče mých bližních, tak tohle vidim třeba u svejch prarodičů, je to takovej konzervativnější přístup k věci, kterej jim nerozmlouvám. Nemá to smysl, ať se s nima bavím na tohle téma jakkoliv, tak nemá smysl jim tuhle jejich pravdu nějak brát. Ale myslím si, že už to není tak strašný, přijde mi, že spousta lidí začala nad tímhletím přemejšlet, ani ne tak…existujou prostě dvě extrémní strany, může bejt extrémní sluníčkářství, který taky není úplně…to jsou lidi, kteří jsou taky schopní se hádat a šířit ty svý názory tak extrémně, pak už to začíná hraničit, přijde mi, že u těch mladých lidí to začíná vést k jakési obnově komunistickýho režimu, že se jim to zase začíná líbit, ten marxismus a tak. A zase to začíná jet, ta levice. Z druhý strany ta extrémní pravice taky. Nelíbí se mi to, ale je pro mě těžký si k tomu vytvořit postoj. Podle mě jsou to názory hodně omezený, zároveň i způsobený u spousty mladejch lidí třeba výchovou a tím, co se jim dostává doma, a převážně nedostatkem informací. O čemkoliv – o Koránu, celkově o historii islámskýho náboženství,…a jenom to umění vypíchnout si z historie islámu jen to zlo a najít si tam u toho ty špatný chvilky, stejně tak, jako by to šlo najít i…i u buddhismu, i u toho by to šlo, vzhledem k tomu, že existuje radikální odnož teroristickejch buddhistů, tak i v tomhle případě by to šlo najít. Takže bych řekl, že hlavní problém u tohohle je špatná informovanost, a je to daný tim, v jaký škole se pohybujou, v jaký partě se pohybujou, co se jim dostává za informace, jaký média ti lidi sledujou…když do nich od dětství doma hustí, že cikáni nám kradou sociální dávky, tak je jasný, že budou mít dispozice k takovýmu rasističtějšímu smýšlení a taky k tomu, že budou na někoho shazovat to, co se jim třeba v životě moc nepovedlo a tak. Nelíbí se mi tam to agresiví chování z týhle strany…jako celkem zbytečně agresivní. A ohledně postoje seshora, postoje politický hlavy státu: můj názor na tohle je, že hlava státu, která by měla ten stát reprezentovat, by se na shromáždění, kde by se měli setkat všichni lidi, třeba jak bylo 17. listopadu, k takovéhle tématice, která rozděluje ty lidi na dvě půlky, vůbec neměla vyjadřovat. Nebo mohla, ale…tak jako lehce, ne jako když Zeman v prezidentským projevu řekne, že „tohle je naše země a budeme ji bránit“. Zdá se mi, že tohle jsou věci, který ty lidi zbytečně rozdělujou, protože co s tím můžou udělat? Takhle se o tom lidi budou prát a hádat v hospodě, místo aby prezident připomněl památku toho, co se stalo 17. listopadu – jak za nacistický okupace, tak i na závěr komunistický diktatury – a tadyto věčně omílaný téma nechal stranou.

Tadeáš: No…mně tohle téma přijde strašně složitý, je tam podlě mě řada faktorů, jednak je to určitě vzdělanost těch lidí…spousta lidí má o islámu – budeme-li tedy brát jako fakt, že většina těch uprchlíků jsou muslimové, ale zdaleka ne všichni; potkal jsem tam mnoho křesťanů, jezídy a podobně – spousta lidí má o islámu zkreslený představy nebo nemá vůbec žádný pojetí, to je na jednu stranu pravda, ač společnost by se měla vyvarovat takovejch těch zjednodušujících, odsuzujících tendencí, na druhou stranu ale je pravda, že islám není mírumilovný náboženství. Nebo spíš můžeme říct, že je kulturně jiný. Takový to rozlišování jako dobrý/zlý, to můžeme říct z našeho evropskýho pohledu. Je to jiný. A často se takoví ti lidi jako Konvička a podobně ometaj’ takovýma těma záběrama poprav v Sáudský Arábii, krvavejma převratama v africkejch nebo islámskejch zemích,…což se všechno děje, že jo, a je to strašlivej problém. Takže to je první taková kontroverze. Myslím si, že by hodně pomohlo vzdělání lidí v tý problematice, aby to člověk uměl nahlídnout z různejch úhlů pohledu a mít o tom nějakou komplexní představu, až potom z toho dělat závěry. Druhá věc – hodně se mluví o tom, že ta uprchlická krize s sebou nese riziko příchodu teroristů a tak – ano, to riziko s sebou rozhodně nese. Nemá cenu říkat, že ne, já si nedělám iluze o tom, že když je ta situace taková, že třeba jenom v Německu je těch uprchlíků milion, vůbec nemluvím o Itálii, o jiných zemích, že desítky, možná i stovky teroristů tý krize nevyužily. Ale zase, to je další věc: tak je to na jednu stranu hrozba pro Evropu, určitě, ale podle mě by reakcí nemělo bejt „stop, nepřijímáme, islám špatně, uprchlíci špatně, všichni teroristi,“ podle mě by se mělo rozlišovat a celej ten západní svět by si měl uvědomit, že ty jeho hodnoty – jako třeba demokracie – prostě svádí k tomuhle riziku. Demokracie, svoboda slova, otevřený hranice, volnej tok myšlenek – to vede k tomu riziku, že tenhle stav bude napadnutelnej a ohroženej. Ale já si myslím, že to je riziko, který stojí za to podstoupit. Spousta lidí si to nemyslí a celá ta evropská společnost se proti tomu staví zády a uzavírá se tomu, což je podle mě taky hrozně špatně. Takže to je druhá věc, a ta třetí, to jsou samozřejmě takový ty extrémní skupiny ve společnosti, jako teď je to třeba v tom Německu, kde se zas rozvířila ta debata kvůli těm sexuálním napadením v Kolíně nad Rýnem, teď se hlásí další země…jo, tam je zase vidět to zjednodušující schéma, tak dejme tomu, že by se v Německu na Silvestra stalo těch sto znásilnění, nebo teda nějaký to sexuální obtěžování, což si jako dovedu představit…různě, fakt by se ho zúčastnili ti uprchlíci, já tomu věřim, že tam mezi nima byli takoví chlapi, kteří by třeba ty ženský otravovali, ale co z toho vyvodit? Buď si z toho můžu vyvodit, že uprchlíci jsou násilníci, delikventi a už je to tady, už jsme vám to říkali jak dlouho, že přijde ten problém. Anebo se podívat na to, kolik se v Německu třeba stane znásilnění ročně, v celý německý populaci…to už se nikdo neptá, že jo. Tam je prostě ten problém, že sto dvacet ženskejch to nahlásilo, většina z nich řekla, že to prostě byli „černoši“, já nevím, já jsem žádný černochy třeba nepotkal, v Sýrii většinou žijou lidi normální, kteří vypadají jako my. No to je jedno, lidi tmavší pleti že to udělali, a mělo by se to dávat do nějakýho celkovějšího kontextu – všechny tyhlety „proti“ informace jsou z kontextu hrozně vytržený. Jako koneckonců i takový ty extrémnější „pro“ názory jsou vytržený z kontextu, zase takovi ti lidi, kteří říkaj’ „jó, přijmeme všechny, musíme bejt otevření, prostě free,“ tak to taky tak není. Takže tam je to nebezpečí těch dvou extrémních pohledů.

Jaký je tedy váš názor na řešení uprchlické krize? Napadá vás nějaká středová cesta, která by věci řešila?

 

Ondra: Nejblíž ideálnímu stavu řešení uprchlický krize, myslíš jako z pohledu ČR, nebo z pohledu celosvětovýho? Z pohledu celosvětovýho netuším. Z pohledu ČR si myslím, že to je převážně o našem postoji…podle mýho názoru bychom se měli ne sice celí otevřít a přijímat prostě všechny, ale myslím si, že naše politika a tak by vůči těm uprchlíkům měla bejt tolerantnější, než je teď. Už jenom v tom, že přece jenom jsme součástí tý Evropský unie a celý Evropy, a nevím, kdo vidí řešení v tom, když si to za nás odserou jiný země. A že to jako stejně nebude mít dopad na ČR, no to bude! Když teď si to odnese Německo, tak my vzhledem k tomu, nakolik jsme na Německu závislí…taky to potřebujem. Já si prostě myslím, že podporu ostatních evropskejch zemí potřebujem, ať si tady čeští nacionalisti říkaj’, co chtěj’, tak ta naše republika se o sebe v současnosti sama nepostará. A podle mýho názoru by se ta Evropa měla nějak podpořit, nějakým gestem. To je jedna věc; ta druhá je, že by nám možná svědčilo lepší…třebas i vzdělání, myslím na základních školách, aby se třeba učilo míň – a teď to možná vypadá, že melu totální blbosti úplně na okraj – míň třeba pravěku. Protože většina devátejch tříd dojde třeba do doby první světový války, že už se to pak nestihne. Lidi, co pak odejdou na gymply, tak ti to doberou. Ti, co jsou na učňáky, na střední, tak tam už pak ten dějepis není! A to je zrovna ta nejdůležitější doba, to dvacátý století, a přijde mi, že hrozně málo lidí si uvědomuje, jak obrovský zlo přineslo těch posledních sedmdesát let dvacátýho století za všechny různý režimy, ze kterejch teď, ve dvacátým prvním století, bychom se mohli poučit – a když vidíme, že teď, v jednadvacátým století, jsou někteří lidi schopní opakovat nacismus tak brzo po tom, co viděli, co způsobil…a stejně tak je to podle mýho názoru s tím neomarxismem,…ale to už jsou zase lidi informovaní, to už je trochu něco jinýho. Ale s tím fašismem, tak bych to viděl tak, že je velká chyba i v tom, že si to už lidi nějak přestávaj’ pamatovat, co se stalo.

 

Tadeáš: Tak já si pomůžu tím, že jsem měl možnost tam s těma lidma mluvit a slyšet jejich příběhy, na tom by se to myslím dalo dobře ilustrovat. Už jen ten pojem „uprchlická krize“: já si myslím, že v České republice (nevím, jak v jinejch zemích) je to hodně abstraktní. My jsme tady hrozně vyhecovaní, že máme strach z uprchlíků, přitom tady o azyl požádalo kolik, sto dvacet lidí? Ještě většinou křesťanů. A teď teda jako jednáme o tom, že bychom možná mohli přijmout ještě nějakejch sto padesát tři kurdskejch křesťanů, to je teda opravdu bomba, když to srovnáš s tím milionem lidí v Německu. To je ta abstrakce – člověk vidí „uprchlická krize“, „masa migrantů překročila hranice“, ty titulky, k tomu jsou tam ty fotky ušpiněnejch, otrhanejch lidí před těma plotama, většinou ještě nějaký ty hořící barely, u kterejch se ti lidi zahřívaj, máte z toho prostě hroznej pocit, a teď ještě pod tím následuje ten článek „Islámský stát zabral další území, uťal 10000 hlav“, teď se to těm lidem spojuje a všichni jsou šokovaní, že prostě už je to tady, už to přichází, prostě hrůza. Důležitý je nevidět v tom uprchlickou krizi, ale vidět v tom ty konkrétní příběhy, ta moje zkušenost byla pro mě v tomhle hrozně cenná. Já uvedu některý příklady, na kterejch jsem se  těma lidma hodně ztotožnil. Potkal jsem tam třeba jezídy ze Sindžáru. Jezídi jsou náboženská skupina žijící na severu Iráku; to jejich náboženství je dost prastarý a hodně jednoduše řečeno jde o takovou slátaninu křesťanskejch  motivů, islámskejch, pak tam maj’ něco svýho, tuším, že nějak uctívaj’ nějakýho velkýho páva, což je zároveň démon a bůh, je to takový poměrně komplikovaný a ta jejich komunita je hodně uzavřená…a proti tady tý skupině Islámskej stát, on je teda proti všem, ale tahle skupina mu teda extrémně vadí a považuje je za totální kacíře, pohany, prznitele islámu…což v praxi znamenalo, že tisíce těch lidí vyvraždili a stovky jich – hlavně žen – jsou v otroctví, no prostě příšerný. No a neoficiálním hlavním městem téhle komunity je město Sindžár v severním Iráku, a to Islámskej stát v létě dobyl; čtyřicet tisíc lidí z něj uteklo na horu Sindžár, posvátnou horu jezídismu, která je hned za tím městem – tam není nic jinýho než poušť. Ženy, děti, starý lidi – všichni tam byli vyhnaní – a Islámský stát je obklíčil a nechal je tam hladovět, oni tam začali umírat hlady. Bylo jich tam čtyřicet tisíc, a teď samozřejmě příšerný podmínky – Američani a Iráčani jim tam shazovali nějaký potraviny, ale pořád to nebylo nic moc, až nedávno se jim podařilo to obklíčení rozbít a ti jezídi se dostávali pryč z tý hory, ale spousta jich tam zůstává i teď, protože ta oblast je hodně neklidná a tam je to celkem v pohodě. No a já jsem potkal lidi, kteří byli přímo z tý hory. Bylo neskutečný je vidět – pozdraví, potřesou ti rukou, usmějou se – a jsou schopní o tom nějak normálně mluvit. A teď já, nějakej dobrovolník z tý svý pohodlný střední Evropy, která je ale podle všeho na pokraji zhroucení kvůli uprchlický krizi, tam koukám na člověka, kterej takhle neskutečně trpěl. Nebo jak už jsem mluvil o tom čtrnáctiletým klukovi, kterýmu vyvraždili celou rodinu a on jde sám pěšky přes Írán a Turecko a tak, říkal, že v Íránu mu hrozila smrt, že je tam okradli o všechny peníze a že to bylo nejhorších patnáct dní jeho života. Nebo tam  byl člověk, kterej tam brečel a byl úplně na dně, tak jsme se ptali, co se mu stalo, a on říkal, že před dvěma týdny, když připlul do Evropy, tak se mu při cestě z Turecka na Lesbos převrátil ten člun a že se mu utopila žena a tři děti. Nebo pak tam jeden člověk říkal: „Často slýchám, že vy v Evropě si myslíte, že ti mladí chlapi by měli zůstávat ve svý zemi a bojovat za ni,“ a říkal: „No, já jsem studoval v Egyptě, přijel jsem domů a našel jsem svůj dům srovnanej se zemí, město srovnaný se zemí, půlku přátel mrtvou, druhou na útěku nebo nevím kde, a co mě k tý zemi váže, za co mám bojovat? To už není moje vlast, něco, za co by stálo bojovat,“  to byly fakt silný momenty, který mi na tu uprchlickou krizi daly úplně jinej pohled. No a řešení…to si vůbec netroufám tvrdit, jaký by mělo bejt řešení, je to hrozně komplexní problém, kterej má nějaký pozadí historický, politický, náboženský…je to prostě nesmírně složitý, ale co můžeme dělat my – protože tohle nevyřešíme, ale můžeme těm lidem ukázat vlídnou tvář, ukázat jim, že když už sem přichází (a oni sem většinou přichází s přesvědčením, že Evropa je div ne ráj), tak ten domov, kterej ztratili tam, můžou nalézt tady, i přes všechny problémy, který to s sebou nese. To můžeme udělat my, nehledě na to, jaký v tom spočívaj rizika. Já tam šel s dobrou vůlí těm lidem pomoct, věřil jsem, že oni tu dobrou vůli mají taky, a kdo jí zneužil, tak je to především jeho mínus.

Ty jsi říkal „ukázat jim vlídnou tvář“, jak jim ji máme ukázat, když tady žádní z těch lidí nejsou? Jaké podmínky myslíte, že tady jsou pro to, aby tady došlo k plnohodnotné integraci těch lidí, kteří aktuálně nemají kam jít, nemají nic?

 

Ondra: Já už se právě k tomuhle vyjadřoval s tím, jakej tu máme postoj – i to jméno, který mezi nima máme, že se v podstatě vyhýbají Český republice, tak aby je tady nezavřeli do detenčního centra a nedrželi je tady násilím za jejich vlastní peníze zavřený; a my s tím takhle zmůžem’ podle mě asi prd – maximálně teda jet tam a nějak těm lidem pomoct přímo v terénu, protože si myslím, že bude ještě nějakej pátek trvat, než budou i u nás, je z toho tady dost zbytečnej strach a ten náš nacionalismus je zbytečně přehnanej, vzhledem k tomu, kolik uprchlíků potkáte na cestě třeba do Prahy.

Tadeáš: Jo, souhlasím s Ondrou, jít do terénu, těm lidem pomoct tam, v první řadě to přece není uprchlík a někdo, kdo tady bude žádat o azyl a podobně, v první řadě je to na tom místě člověk, kterej tam má hlad, žízeň, je nedostatečně oblečenej, je vystrašenej, neví kde je a tak. Je to prostě člověk, kterýmu je správný pomoct, ať je to muslim nebo křesťan, to je jedno. A jinak si na to teda netroufám odpovídat úplně konkrétně, je fakt, že třeba v tom Německu je to ukrutnej problém, během jednoho roku aby přišlo milion lidí s minimálníma jazykovejma znalostma a jiným kulturním vzorcem a podařilo se je nějak efektivně zařadit do společnosti, i kdyby ta společnost byla stoprocentně pro, tak i pak je to neskutečnej problém. Podle mě teda to řešení nespočívá v tom, co nejefektivněji ty lidi začlenit – samozřejmě ty, co tady už jsou, ano – ale hlavně ten akutní problém vyřešit v těch jejich zemích, pomoct jim, aby vůbec nebyl důvod k utíkání. Což taky jak evropský země, tak Amerika přehlížej’.

Myslíš pomoct jim vojensky?

 

Tadeáš: To je strašně složitý a citlivý, evidentně vojenská pomoc…„pomoc“…nepomohla třeba v Iráku nebo v Afghánistánu, spíš naopak, ještě se to zhoršilo. Na druhou stranu třeba není špatně, že Amerika bombarduje Islámský stát, já jim v tom fandím. Ale je tam třeba udělat nějaký komplexní řešení. Hodně velkej problém je to, že na ty konflikty se teď – ať už záměrně, nebo ne – všeobecně nahlíží černobíle, a to je přesně ono: vidím „uprchlická krize, přicházející lidi, jak tohle řešit“. Nevidím už, proč ti lidi přicházejí a jak by se to mělo řešit tam, to naše řešení je neefektivní a takový vágní. Z druhý perspektivy v těch jejich zemích se ten problém řeší tak, teď už je to třeba lepší, že se tam ale dělaj nálety, aby ten Islámskej stát zničili, jako budiž, ale zase – je to černobílý. Když zničím jejich vojenský tábory, zničím to hnutí – ne, tak to není, začíná to u člověka, u tý ideologie, u toho přesvědčení.

 

Navíc na území Islámského státu žijí civilisté.

 

Tadeáš: Jo, to taky, to je odvěkej problém, ale hlavně ideologii nevybombarduju nějakýma bombama, to přece nejde. Můžu zabít ty, kdo ji nesou, ale ideologii jako takovou nezničím. Nevím, proč se na to nenahlíží nějak komplexněji, nevím, proč ty světový velmoce, který to dělaj’, proč to nějak nereflektujou. Fakt nevím, ale myslím, že je to špatně. A ještě jsem chtěl zareagovat na to, co předtím říkal Ondra – ty jsi říkal, že by se mělo víc přihlížet k těm dějinám dvacátýho století na základních školách a tak – a já si myslím, že jo, ale že by se tam zároveň neměl pomíjet i ten dlouhodobější charakter, samozřejmě dějiny dvacátýho století jsou hodně důležitý, ale věci který v nich jsou, nejsou jakoby v ničem nový…nacismus…jo, je teda otázka, v čem je novej, ale většina těch věcí vyplývá spíš z historie jako celku. Že když už, tak by se to mělo nahlížet úplně jinak, myslím, že ta výuka ve školách je prostě úplně špatně koncipovaná. Je to braný formou „tady máš něco, ty si to nějak zpracuj, napíšeš test“, vyplývá z toho, že většina lidí se učí jen proto, aby napsala ten test. I lidi, co je to zajímá, se učí na ten test. Tady ten systém je celej špatně, ta výuka by měla být komplexnější. A já si třeba myslím – což je poměrně radikální a Konvička by mě asi umlátil – že by se na školách měly vyučovat třeba i základy islámu. Jako přímo islám, ve smyslu jeho reálií, výkladu Koránu, klidně, ale ve smyslu, kterej ten sekulární muslimskej svět uznává. A je to kontroverzní, jo, je to hodně věc k diskuzi, ale na druhou stranu žijeme v době, kdy je to potřeba.

Ondra: Jako na střední škole bys to vyučoval? Nebo už nějaký základy dřív? Já si moc nedovedu představit, že by třeba student…elektroprůmyslový školy se učil…

Tadeáš: Právě, jenže studenti elektroprůmyslový školy jsou potom právě většina těch, kteří jsou proti islámu, protože „islám řeže hlavy“.

A to je tedy myšlenka s ohledem právě na poslední události? Že by každý měl dostat něco jako „rychlokurz islámu“?

 

Tadeáš: No žijeme v době, bohužel – nebo bohužel…každá doba je něčím konfrontovaná – žijeme prostě v době, kdy je normální mít strach, když jdeš po ulici v podstatě v evropskejch metropolích, v době, kdy přichází statisíce lidí s jiným vyznáním, kdy jsou tady hnutí jako Islámskej stát a podobně…naši předci byli konfrontovaní nacismem, my jsme konfrontovaní tímhle, a stejně jako je naprosto přirozená výuka o nacismu, holokaustu a podobných věcech, snažíme se tomu studiem těchhle hrůz a věcí, co způsobují, předcházet, tak stejně tak bychom měli předcházet předsudkům tím, že je budeme ničit – ta ideologie Islámskýho státu, jestli to vůbec nějaká ideologie je, stojí na strachu, stojí na emocích lidí. A nejlepší zbraní, jak s tímhle bojovat, je sebrat jim ten vítr z plachet. Oni staví na tom, že lidi mají z muslimů strach a v islámu vidí něco špatnýho. Islámskej stát jako takovej nemá celosvětově žádnou šanci, na nějakou expanzi nebo něco takovýho. Ale čas od času se jim povede něco jako třeba ty útoky v Paříži, což je strašný, je hrůza, že ti lidi umřeli, to vůbec nepopírám, ale mnohem větší dopad měl vliv médií a tý samotný ideologie. Oni se snaží vytvořit ty struktury: v Paříži, centru západní civilizace, se odpálili muslimové. Byli z Islámskýho státu, dobře, ale byli to muslimové. Muslimové představujou dlouhodobej problém. Muslimové přicházejí do vašich zemí. Muslimové jsou špatní. Oni se snaží vytvořit tenhle vzorec a napojujou ho na tu svoji ideologii, kterou zastřešujou už třeba tím, že se jmenujou Islámský stát, že jo, oni se jmenujou Islámskej stát, to znamená, že oni do názvu toho nejšílenějšího hnutí, který existuje, to co dělaj’, je prostě úplně bezprecedentní, úplná hrůza, tak to dávají pod pokličku Islámský stát, tím vyvolávají ty asociace, islám a stát…to je prostě hrůza, z jejich pohledu je to geniální, do určitý míry, ale my bychom měli právě rozbíjet tyhle zjednodušující vzorce, který oni se snaží vytvářet. A já si myslím, že právě k tomuhle by přispěla třeba i ta výuka islámu ve školách. Ne výuka ve smyslu, že se budeme učit že je to správně, spíš výuka reálií a tak. Tady spousta lidí říká „já nechci uprchlíky“, aniž by věděli, odkud ti lidi přichází, proč přichází…já neberu nikomu jeho názor, když to není nějakej vyhraněnej, agresivní názor, kterej by ubližoval, tak proti němu nic nemám. Každej má právo na názor – kterej neomezuje druhý lidi.

Je něco, co to nezaznělo a chtěli byste to vzkázat našim čtenářům?

 

Ondra: Já si myslím, že důležitej dotaz, kterej by tu měl zaznít, vzhledem k tomu, že je to věc, na kterou se lidi často ptaj, je důvod, proč jsme tam třeba my dva jeli, co nás vedlo k tomu, se sebrat a jet tam. A může to bejt i taková motivace k tomu, zamyslet se nad tím, jestli by taky nestálo za to tam jet a někomu pomoct. A ne jenom uprchlíkům, i třeba jinejm lidem. A jestli si na to můžu rovnou odpovědět, tak já jsem tam jel kvůli tomu…prostě první den mi přišla nabídka, jestli bych nejel s Elvou do Srbska, tak jsem říkal že prostě…ne, ještě jsem slyšel ty zprávy tam odtud, že jim tam prší strašně dlouhou dobu a že jim vybrakovali ten dobrovolnickej stan a vyjedli z toho potraviny, tak jsem si říkal, že to tam bude vypadat jak po apokalypse, tam prostě nepojedu v žádným případě. A pak jsme o tom s bráchou asi tak tejden, kterej jsme měli, mohli tak jako přemejšlet, a ten tejden jsme to nějak rozvažovali a den za dnem jsme si říkali, že by to možná stálo za to, už jenom proto: brácha říkal, že by bylo fajn napravit si karmu za všechny prasárny, co udělal, takže si vylepší karmu a bude moct zase dělat prasárny…to mi přišel jako takovej komickej pohled na to, a já si zase říkal, že by bylo fajn tam pomoct, bez ohledu na to, jestli jsou to uprchlíci nebo ne, prostě že jsou to lidi, kteří tu pomoc potřebujou…no a jakožto člen jakýsi křesťanský kultury, kterou tady naši nacionalisti hrdě obhajujou, i přes to, že křesťanská kultura by se ve svým jádru měla chovat tak trochu jinak, jsem si říkal, že by bylo prostě fajn tam jet a pomoct, a navíc – bejt aspoň během toho jednoho tejdne při tom momentu tak zásadním, jako je přechod hranic, protože si myslím, že jsou to události hodně historicky zásadní. A další věc, proč jsem tam jel, bylo, že jsem si chtěl udělat vlastní pohled na věc, neovlivněnej médiama a podobně.

A cítíš, že se ti to povedlo?

 

Ondra: Jo. Úplně. Když jsme se s bráchou vrátili, tak jsme byli úplně nadšený a můžem teď dělat prasáren…abychom si tu karmu zase dali dolů. [smích]

Tadeáš: No a já souhlasím s Ondrou v těch důvodech, plus jsem navíc byl na ty lidi hodně zvědavej, mě to prostě hrozně zajímá, všechny ty konflikty, ta politická situace, a přiznám se, byl jsem zvědavej i na to svědectví těch lidí a jak ti lidi vypadaj’…byla to prostě hrozně cenná zkušenost po všech stránkách.

Máte nějakou „strukturu“, podle které tyhle zkušenosti předáváte dál? Zdá se vám to vůbec důležité?

 

Tadeáš: Když jsem přijel, tak jsem o tom vůbec nechtěl mluvit. Jako vůbec. Nebo ne nechtěl, prostě to nešlo – a ani jsem nechtěl – přišlo mi to hrozně osobní. Potom naopak jsem to ze sebe potřeboval nějak vyventilovat, protože bylo hrozný v sobě dusit ty příběhy těch lidí, který byly opravdu hrozně silný, takže jsem to napsal na Facebook, nějak jsem se z toho vypsal. Na Facebook proto, že mi přijde důležitý, aby o tom, nějak lidi slyšeli a myslím, že pro okruh lidí, který znám, je cenný to slyšet z první ruky, nepřežvejkaný médiama. A teď jsem taky uvažoval o nějaký besedě, přednášce, že by to bylo takový posezení, kde bych třeba řekl, co jsem tam dělal, doplnit to nějakýma fakt základníma reáliema, aby to nikoho neunavilo, třeba když říkám, že utíkali před Islámským státem, tak se prostě na chvíli zastavit a říct „Islámský stát vznikl tehdy a tehdy, v jeho čele je ten a ten, protože to a to“, aby v tom byl nějakej základní přehled. Ale spíš to potom spojit s dotazama těch lidí. Celkově si ale myslím, že to bude hodně těžký udělat tak, aby to mělo hlavu a patu, a hlavně nevím, jestli je možný ty příběhy těch lidí, což pro mě bylo asi nejzásadnější, tak nějak předat…jedna věc je říct „tohohle člověka mučila Al-Qaeda“ a vidět ty jeho zranění, a druhá věc je to jenom tak říct. Je jedna věc vidět toho člověka naživo, vidět mu to v očích, slyšet ho a tak, a druhá věc je to říct, no. Zajímavý to je, řekneš si „wow, ty bláho“, ale není to takový. Nejsem si jistej, jestli to chci touhle formou předávat, když vím, že to nejsem schopnej předat tak, jak jsem to chtěl.

Ondra: Já jsem měl s Vojtou Linkou jednu přednášku na Církevním gymnáziu…a pak mě poprosila nějaká holka, jestli bych to neměl pro jednu třídu na soukromý obchodce, tam se mi teda nechtělo, protože jak říkal Tadeáš – když to slyším, tak jsem měl úplně ty samý pocity – když jsem se vrátil, tak jsem o tom vůbec nechtěl mluvit. Prostě jsem přijel, byl jsem rád, že se můžu konečně pořádně vyspat, a potom mi začali psát lidi jako: „Tak co, jaký to bylo?“ A v tu chvíli jsem byl tak přeplněnej věcma…ono chvíli trvá, než se ti zformuje celej ten pohled na ten strávenej tejden, a když se tě lidi hned ptaj na ucelenej příběh o tom, co jsi prožil, tak to nejde vyprávět!

Tadeáš: A hlavně je to hrozně silnej zážitek, špatně se o tom mluvilo. Já jsem si fakt připadal úplně debilně, jsem se prostě vrátil do toho svýho pohodlí, přišel jsem první den potom do školy, a teď tam prostě ten hlavní problém „hele, co píšem tenhle tejden?“ a já jako „hele, kašlu na to, co píšem tenhle tejden“…[smích] Tak povrchní…ale o tý přednášce teda poslední dobou docela přemejšlím, spojit to s nějakejma těma reáliema a hlavně s diskuzí, akorát bude možná těžký ji udržet v nějakejch mezích.

Ondra: To jsem chtěl právě říct, že diskuze na soukromé obchodce se vůbec neudržela v žádnejch mezích, to bylo fakt skvělý…jako: „No, tak teď je čas na nějakou diskuzi, tak se ptejte, na co chcete.“ „No a to si tam v tý dece nemohli pronášet třeba rozloženej kalašnikov?“ „No, to asi klidně mohli, no.“ „No a nebo devítku klidně.“ „Devítku taky.“ „Víš co, Danieli, drž píču, ty vole!“ se na něj otočila nějaká holka, a celou dobu tam u toho seděla ta učitelka občanky, co ji tam měli, a bylo jí to úplně jedno, a oni na sebe „Báro, jdi do prdele, ty vole, já jsem se ho na něco kurva ptal,“ no prostě úžasný.

01. Číslo

Rozhovor s Romanem Černíkem

Roman Černík, umělecký ředitel a jednatel JOHAN z.ú. – centra pro kulturní a sociální projekty, Jeden z iniciátorů a předních tváří projektu Plzeň Evropské hlavní město kultury 2015

 [jj]

Ahoj Romane, řekni mi na začátek, co je to vlastně Johan?

JOHAN to je  J-ednání, O-dvaha, H-ra, A-ktivita, N-ezávislost … takhle jsme si to vymysleli. A ještě mám potřebu dodat, že jsme si to jméno přisvojili i od naši dvou duchovních patronů Jana (Johana) Ámose Komenského a Johana (Jana) Wolfganga Goetha. Myslitelů a tvůrců, kteří ve své práci vždy propojovali umění, tvorbu, poznávání vzdělávání. Johan je občanské sdružení – spolek, který provozuje centrum pro kulturu a vzdělávání i sociální projekty. Tím největším projektem je od roku 2000 probíhající revitalizace bývalé nádražní budovy Plzeň – Jižní předměstí na multifunkční kulturně sociální prostor MOVING STATION. Pořádáme festivaly, tvůrčí dílny, iniciovali jsme a realizovali řadu uměleckých projektů. Organizujeme také vzdělávání k umění a prostřednictvím umění. V téhle oblasti jsme rozhodně v našem kraji výjimeční.

Centrum Johanu, Jižní předměstí, v nedávné době prošlo rekonstrukcí, popsal bys, co všechno bylo potřeba zrekonstruovat a jak dlouho to trvalo?

Budovu jsme si vyhlédli v roce 2000, to už byla skoro patnáct let zavřená, nevyužívaná a neudržovaná, chátrala. Uskutečnili jsme tam první site specific workshop, na které jsme spolupracovali s guruem sociálně aktivistického výtvarně antropologického divadla Tomášem Žižkou a islandskou performerkou Steffi Thorss. Dost se to tehdy povedlo, byla to úspěšná provokace. Pak jsme byli osloveni vedením Českých drah a postupně se budova stala „kulturně sociálním“ centrem, takovým kulturním squatem. Postupně jsme budovu zabydleli, vznikly tu divadelní prostory, bývaly tu zkušebny muzikantů, konaly se tu výstavy mladých výtvarníků. V zimě roku 2006 byla budova v dražbě prodána. Koupila ji plzeňská developerská firma Klotz a. s., ta s námi obnovila spolupráci, mohli jsme pokračovat a zároveň jsme začali chystat program přestavby a obnovy. Díky evropskému grantu se to v roce 2015 opravdu povedlo. V pátek 11. září jsme v rámci Mezinárodního festivalu divadlo otevřeli. Samotné stavební práce trvaly pouhých devět měsíců. Dnes máme nový multifunkční sál, galerii, zázemí, klubovny a to vše ve formě respektující to, že budova je kulturní památkou (i naší zásluhou od roku 2004)

Na jaké typy akcí je možné na Jižním předměstí narazit? Mohl bys doporučit nějakou zajímavou akci, takovou, kterou bys sám rád navštívil?

Od počátku se snažíme otevírat prostor pro věci mezi oborové, bující v okrajích a experimentech. Hodně se věnujeme divadlu a to jak tomu, co u nás vzniká (často studentské), ale také současné experimentální scéně české i zahraniční. Hodně jsme zaměřeni také na současný tanec. Byli jsme ti, kdo do Plzně dovezli první představení Tance Praha. Je možné u nás potkat výtvarné umění, film ( především ten s akcentem na lidská práva – Jeden svět). Často se u nás konají přednášky diskuse, chceme být místem potkávání, potkávání  různých druhů umění, setkávání generací, zájmů, pohledů.

A nabízí Johan i jiné než kulturní akce pro veřejnost? (kroužky, workshopy…..)

Jak jsem již uvedl. Pevnou a stálou součástí naší práce je vzdělávání, máme jako jednu naší organizační jednotku Dramacentrum Johan, děláme kurzy, máme programy pro školy se kterými jezdíme po celém kraji. Důležitou součástí naší práce, naší mise jsou semináře a sympozia s umělci. V téhle oblasti pravidelně zveme zajímavé lektory. Velmi úspěšnými byly například tvůrčí dílny s japonskými butoh tanečníky Ryuzem Fukuharou nebo Kenem Maiem. V září jsme hostili slavné polské divadlo Teatr Osmego Dnia.

Ale teď dost o Johanu, věnuješ se momentálně i něčemu jinému?

Já jsem hlavně vysokoškolský učitel. Učím v Plzni na pedagogice dramatickou výchovu a sociální přesahy výchovy a vzdělávání, dramatickou výchovu učím i na DAMU a k tomu kulturní neziskový sektor na FF UK. Občas dělám i své divadelní projekty, dnes spolupracuji se soubory Tyan a Druhé nástupiště, ale teď už méně.

Na Facebooku podporuješ Greenpeace, máš tedy kladný vztah k životnímu prostředí?

No já jsem byl vždycky veden k úctě k přírodě, vůbec k úctě ke všem formám života. S Greenpeace spolupracuji od počátku jejich vstupu do Československa. Byl jsme u velkých blokád Temelína, u pokusů zastavit bourání severočeských Libkovic. Jsem také členem Strany zelených. Jsem přesvědčen, že člověk se o svůj život o kjeho kvalitu starat. Příroda a mezilidské vztahy, lidská úcta k druhým, k přírodě se musí také uskutečňovat, aktivně bránit. Jo já jsem aktivista, pyšný sluníčkář a hrdý havloid. Jo myslím si a činím vše s vědomím toho, že je třeba pomáhat, aby pravda a láska zvítězily nad zlem a nenávistí … dodávám i hloupostí a nevzdělaností :). Asi je ve mně pořád ta hořká zkušenost nesvobody, kterou jsem zažil.

Mohl bys na závěr vzkázat něco čtenářům? Nějaké motto, nebo myšlenku.

No to mne trochu rozesmálo, něco je asi v předchozím odstavci, ale stručně … slova jsou slova, ale činy hovoří … to je skoro z Hamleta, v Bibli to je  asi takhle  „podle činů jejich poznáte je …  😉